Afriku brzdí staré dluhy. Některé organizace volají po oddlužení
Za každý dolar, který pošleme jako humanitární pomoc, si jich až 13 vezmeme zpět. Takové jsou alespoň údaje Tomáše Tožičky z organizace Česko proti chudobě. Většina zemí třetího světa totiž musí splácet dluhy, které mají a které se často dají označit za nelegitimní.
Nelegitimní jsou proto, že je vytvořili například diktátoři, kteří následně díky získaným penězům potlačovali svobodu obyvatel, dotovali vyzbrojování anebo vytvářeli neefektivní projekty. Především africký kontinent má těchto dluhů mnoho a přesto, že je splácí, se částka nezmenšuje.
„Mezi rokem 1970 a 2002 až 2005 si Afrika půjčila kolem 540 miliard dolarů. Z toho splatila asi 560 miliard a v současné době dluží asi 300 miliard dolarů. Když se na to podíváme, tak ty dluhy jsou zaplacené, teď už se platí jen úroky, úroky z úroků a prodlení,“ vysvětluje jeden z koordinátorů kampaně Česko proti chudobě Tomáš Tožička.
Zatímco my posíláme svoji pomoc, ať už peněžní příspěvky nebo zboží, zadlužené země vrací peníze obratem zpět zemím bohatším. Začarovaný kruh tak podle Tomáše Tožičky dosahuje obludných rozměrů: „Mluví se o tom, že poměr peněz, který vezmeme, to znamená rozvojová spolupráce, přímé zahraniční investice a odpuštění dluhů, k poměru peněz, které natečou do bohatých zemí, je 1:10 až 1:13. Za každý dolar, který vložíme do chudých zemí, dostaneme 10 až 13 dolarů zpátky.“
První, kdo nás napadne v souvislosti s těmito čísly mohou být humanitární organizace, které tuto pomoc zprostředkovávají. Bezmoc nad poměrem peněz, které do zemí posíláme a které po nich vymáháme zpět přiznává i výkonný ředitel ADRA Česká republika Jan Bárta:
„Myslím si, že tyto věci jdou trošičku mimo nás, že si uvědomujeme naši omezenost v tom, jak ovlivnit tyto věci. Takže to směřování jde spíš přímo do komunity a pomoci jí, aby nežila v tom nejhroznějším, co by jí mohlo potkat. Abychom splnili očekávání našich dárců, tak je třeba koupit kozu, zajistit, aby ti lidé přežili, na ten zbytek nám nezbývá čas.“
Humanitární pomoc má smysl
Jan Bárta i Tomáš Tožička si ale stojí za tím, že humanitární pomoc má smysl. „Co nemá smysl, je požadovat zpátky dluhy, protože víme a na několika precedentech v historii jsme si ověřili, že oddlužení je poměrně efektivní záležitost,“ myslí si Tožička.
Je to právě oddlužení, které může podle koordinátora kampaně Česko proti chudobě nastartovat ekonomiky států, které díky nelegitimním dluhům skomírají. Zatím však není jisté, jak by mělo k oddlužení dojít. Tomáš Tožička zmiňuje tři možné způsoby:
„Jeden způsob je, že vznikne pod OSN dluhový soud, druhý, že vznikne pravidelná arbitráž a třetí, že vznikne nějaké mechanismus, který by toto řešil.“ Otázkou ale jde, kdo by měl na státy a jejich vlády tlačit, aby prokazatelně nelegitimní dluhy státům odpustily.
Podle Bárty to nemohou být charitativní organizace: „Protože jsme příliš ve spojení s tím světem, lidskou bídou a nezbývá nám příliš času pro zákulisní jednání. Myslím si, že by to měla být starost někoho dalšího, kdo by byl ochoten tlačit na vlády, které to tak neplní.“
Na vlády se už snažily tlačit různé kampaně za oddlužení. V roce 1996 proběhla Iniciativa nejvíce zadlužených zemí, v roce 1999 potom kampaň Jubilee. Problém se ale nikdy nepodařilo vyřešit a zůstává proto velkou výzvou do budoucna.
