Fakta? Koho to zajímá? Drsná realita ale existuje a nezmizí
V 70. letech vyšel v časopisu ABC zajímavý článek o podvádění ve fotografii. Pro ty, co si to nepamatují: ABC mladých techniků a přírodovědců byl jeden z hrstky oficiálně povolených časopisů, které se tehdy daly číst. Jeho redaktoři úspěšně bruslili na tenkém ledu mezi sovětskou propagandou a zpopularizovanou vědou, takže jste si v něm mohli přečíst spoustu těžko dostupných informací. Pravda, jen o technice a přírodovědě, ale to stačilo.
V tomhle článku se psalo o tom, že někteří fotografové fixlují – jejich fotky, ač neupravené ve Photoshopu, o kterém se tenkrát nikomu ani nesnilo, zobrazují skutečnost příliš nepřesně. Jako odstrašující příklad článek uváděl fotografa, který si vypůjčil ochočeného lva a nechal ho rdousit antilopu, aby získal dramatické záběry.
Pozoruhodné: v době, kdy celá východněji položená Evropa žila v jedné velké lži, měli fotografové za povinnost číhat v africké savaně za keřem tak dlouho, až divoce žijící lev zardousí divoce žijící antilopu tak blízko jejich pozice, že to bez problémů zachytí i jejich ubohý teleobjektiv.
Dnes považujeme za zcela normální, dokonce žádoucí, když fotograf své fotky „projede Photoshopem“. I fotky upravené, zvýrazněné, přiostřené, zdokonalené jsou z hlediska „pravdivosti“ zcela v pořádku. A jak přesně jste je získali, na to se vás dnes nikdo neptá. Hlavně když jsou kvalitní a barevné.
Jeden eukalyptus
Číst článek
Když jsem v 80. letech přijela do Ameriky a sháněla jsem práci hned v několika různých oborech, stačilo mi k tomu jedno cévéčko, a taky muselo stačit. Psát si cévéčka na míru tomu či onomu džobu by byl – podvod.
Dnes se počítá s tím, že žadatel o tu či onu práci napíše pro každého potenciálního zaměstnavatele cévéčko na míru.
Dnes už to není podvod. Jen tím lidem z personálního oddělení usnadňujete práci.
Realita existuje, i když si jí nevšímáme
Žijeme v době postfaktické. Čím dál víc lidem začíná být jedno, co je pravda, hlavně že je to pěkně podané, pokud možno s profesionálně vyvedenými barevnými fotkami, abychom nemuseli číst.
Čím dál víc z nás se odebírá do jakéhosi napůl vysněného prostoru, ve kterém platí jen některé přírodní zákony, který nás obaluje do kokonu a chrání nás před nepohodlnou skutečností.
Jenomže – bohužel – drsná realita existuje. Můžeme na ni na čas zapomenout, můžeme ji „odmítnout“ – ale ona nezmizí. Je tu, přestože si jí nevšímáme.
A když pak na ni tvrdě narazíme, nestačíme se divit. Myslím, že naše matky a babičky, přestože neměly neomezený přístup k informacím jako my, byly na skutečnost mnohem lépe připravené. A proto byly silnější.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Jak resort zdravotnictví objevil demografii
Julie Hrstková
Neideologický pohled na Gazu je v našem zájmu
Jan Vávra
Spor o lékařskou péči v Itálii
Veronika Lefrancois
Neklidná koalice Spolu
Jiří Pehe