Emoce jsou hybatelem příběhů. Trocha kýče je dobrá věc, říká divadelní režisér Zielinski
Během deseti let existence v Divadle Verze zjistili, že ani pozitivní ohlas od kritiky a diváků nutně neznamená úspěšnou inscenaci. „Doba je prostě složitá a lidi si taky potřebují jít do divadla třeba odpočinout. My jim to samozřejmě rádi nabídneme,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál o Divadle Verze její spoluzakladatel, česko-německý divadelní režisér a vysokoškolský pedagog Thomas Zielinski.
Vy jste na podzim minulého roku měli v Divadle Verze premiéru hry Drazí rodiče, kterou jste režíroval. Ten text nabízí pět vyrovnaných hereckých partů a skvělou kombinaci lehkého humoru a ostrého cynismu, jak jsem se dočetla. Co máme čekat? Jak se kombinuje lehký humor a ostrý cynismus?
Samozřejmě je to skvěle napsaná hra, získalo to dokonce nějaké ceny ve Francii, mám takový pocit.
Měl jsem v životě štěstí, že jsem si mohl splnit hodně snů. Teď si užívám období, kdy dostávám krásné nabídky. S kolegou připravujeme realizaci o kapele Nirvana, což je pro mě srdcovka, říká režisér Thomas Zielinski
V roce 2022 byla nominována na prestižní ocenění Molière v kategorii Nejlepší francouzská komedie.
Tak vidíte. Je to skvěle napsané a je to o tom, že největší pekla a zároveň radosti se samozřejmě vždy skrývají většinou v rodině. To asi všichni znají.
Jde tam o to, že se v té rodině stane taková mimořádná událost – takto bych to třeba nazval, abych neprozradil všechno –, a to je zpočátku velké štěstí, ale jde o to, jak to štěstí v rodině rozdělit. A pak se z toho samozřejmě stanou různé křivdy, obvinění – proč on může a já nemůžu, jak to, že on víc, že ten míň a tak… Tam jsou ty cynické poznámky.
Doba je složitá
A platí stále, že aby se do divadla přitáhli diváci, udělá se jednoduchá inscenace s pochopitelným příběhem, nejlépe komedie? Je to sázka na jistotu?
Myslím si, že ano. Diskutovali jsme o tom. Před několika lety jsem udělal takovou dost zajímavou inscenaci ve Švandově divadle, která se jmenovala Příliš drahý jed, kterou napsala britská dramatička Lucy Prebble. Bylo to o případu Alexandra Litviněnka. To je velice závažná a skvělá věc a myslím si, že se povedla i ta inscenace, i kritika to ocenila.
Ale problém byl, že se tam objevil případ Vladimira Putina – jak se dostal k moci a tak dále, jak to je provázané s Litviněnkem. A dostali jsme spoustu zpráv od diváků, že je to skvělé, ale že už to nechtějí vidět v divadle.
Takže tam jsem nějak pochopil, že doba je prostě složitá a že lidi si taky potřebují jít do divadla třeba odpočinout. A my jim to samozřejmě v Divadle Verze rádi nabídneme.
Jak se vlastně proměnilo Divadlo Verze?
Divadlo Verze byl takový smělý nápad hlavně Jany Janěkové a Davida Prachaře, kteří mě pak oslovili. Spolupracovali jsme v Národním divadle na inscenaci. Teď už existujeme deset let a máme z toho samozřejmě všichni obrovskou radost.
Praha 6 vypsala tendr na rekonstrukci Dejvického divadla. Má vyjít na 73 milionů korun
Číst článek
Myslím si, že je to hlavně zásluha Jany Janěkové, která tu káru táhne. A je to skvělé. Jezdíme 20 až 25 zájezdů měsíčně po celé České republice. Jezdíme i do zahraničí a hrajeme pět až šestkrát v Praze v Divadle v Celetné.
Jaká jsou specifika rozhlasové režie?
Rozhlasovou režii mám strašně rád, protože se zabývá samozřejmě primárně zvukem, mluveným slovem. A to je taková, řekl bych, fajnová práce. Člověk to může šperkovat a nemáte ten optický vjem. Doba je samozřejmě hlavně optická, takže tam je to najednou krásná, klidnější práce. Musíte všechno prodat – veškerou emoci, prostředí a tak dále – v tom zvuku, což je krásné.
Světlo na konci tunelu
Mně se k vám dost hodí intimní rodinné drama na pozadí rozpadajícího se světa. Rakouský dramatik Ewald Palmetshofer, Před východem slunce. Je to zhruba pět let, co se to v pražské Redutě hrálo. Podtitul k té inscenaci byl Člověk v provizoriu. A tam jedna z těch postav říká: „Lidstvo leží v agonii.“ Je to hra i pro dnešní dny?
Určitě. Bylo to v té době něco, k čemu jsme měli potřebu se vyjádřit a dá se říct, že agonie tady pořád je, ale je tam taky nějaké východisko. To je vždycky.
23:49
Prostor ARCHA+ cílí na mladou generaci. Nechceme to dělat pro ně, ale spolu s nimi, tvrdí kurátor program
Číst článek
Mně přijde strašně důležité, aby to nebylo smutné. Je to popis doby, která je samozřejmě rozbouřená, ale vždycky vidím nějaké světlo na konci tunelu. A to je právě důležité – slunce vždycky vychází na konci noci. Přijde mi, že to je strašně silný okamžik. A chtěl bych, aby si toto lidi vzali s sebou domů.
Teď pro Redutu chystáte Krvavý měsíc s Jaroslavem Rudišem.
Už to hrajeme. Jsem rád, že to Jaroslav napsal pro mě a pro Redutu. Je to takový krásný příběh – devadesátky v Brně, Helmutova stříkačka, legendární kapely a období… Objeví se tam brněnské figurky. Myslím, že se to podařilo.
Pak je Chlast. Dánský oscarový film, ve kterém se čtveřice mužů upíjí, aby se vyrovnala s tím, co život přinesl. Vy jste připravil adaptaci pro Švandovo divadlo. Dívala jsem se, že se hrálo včera. Na 16. dubna je vyprodáno, pak se hraje až v květnu. Nejde o pití, ale o krizi středního věku. Tak jak se ta krize se pozná? Už ji máte za sebou?
Manželka to poznala asi v ten okamžik, kdy jsem se začínal zajímat o nějaké sporťáky a motorky, takže to bylo takto úplně trapné, jednoduché. Asi se to u každého pozná jinak, ale u mě to bylo takto. Samozřejmě ten příběh není jenom o tom pití, je to nějaký sociální experiment.
Když jste zmínil manželku, tak se musíme vrátit k tomu, co jsme říkali na začátku. Zakladatelka a ředitelka Designbloku přes 25 let, Jana Zielinski. Jaké je to se takto vzájemně ovlivňovat?
Je to skvělé, můžu to jenom doporučit. Chápu, že představa, že se potkáme v práci a pak ještě doma, je šílená, ale my to tak nemáme.
2:52
V moderním hávu, ale s původním jazykem. Do Národního divadla v Brně se vrací Maryša
Číst článek
Ona pracuje někde, já někde, ale stejně nás provází nějaké zájmy nebo hezké věci. Oba máme rádi hezké věci.
A co je hezká věc a co už je kýč?
Myslím, že určitý kousek kýče je docela dobrý. Mám to docela rád, protože emoce jsou samozřejmě hybatelem příběhů. Malinko emoce a trošku kýče je dobrá věc v nějakých předmětech. Nemusí to být jenom strohé, pěkné, čisté a bílé.
Které divadlo má Thomas Zielinski nejradši? Jaký je rozdíl mezi českým a německým humorem? A jak vzpomíná na svá studentská léta? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
