Se stárnutím se musí nakládat, nemůžete pořád poskakovat, myslí si herečka Kolářová
Cenu prezidenta karlovarského festivalu převezme za mimořádný přínos české kinematografii herečka Daniela Kolářová. Radost filmovým fanouškům udělala i tím, že s sebou přivezla kultovní snímek Kulový blesk. „Chtěla jsem poděkovat hercům, kteří už nejsou mezi námi,“ říká.
Když si promítneme filmový, ale třeba i divadelní život Daniely Kolářové, tak musíme říct také jméno Jaromír Hanzlík. Jak vznikla taková dvojice?
Nejdříve jsme spolu natočili film Slasti otce vlasti. Jaromír ale už v té době byl v angažmá na Vinohradech a já v divadle S. K. Neumanna, kde jsem dostala ve čtvrtém ročníku na DAMU angažmá. Protože tam ale pohostinsky režíroval pan režisér Dudek, hlavní režisér na Vinohradech, nabídl mi potom i hostování na Vinohradech v Gorkého Měšťácích.
Na mé profesi mě nejvíc baví to, že musím pochopit duši postavy, svěřuje se herečka Daniela Kolářová
A tam jsem se setkala s Jaromírem. Později jsem tam dostala stálé angažmá, ale pochopila jsem, že hledali holku, partnerku k Jaromírovi, protože neměli adekvátně starou, nebo mladou, jak se to vezme. A pak jsme spolu začali hrát všechno možné.
Jaké bylo partnerství s Jaromírem Hanzlíkem? V čem jste si tak sedli?
Bylo to strašně zvláštní. My jsme si rozuměli, i když jsme se hádali – o věc, kterou jsme zkoušeli, o figury, o situace. Kolikrát jsme každý vymysleli svoji verzi, se kterou jsme pak přišli na zkoušku do divadla a kterou jsme nabízeli režisérovi. Když byl velkorysý, mohli jsme ji vyzkoušet. V tomto smyslu jsme si docela rozuměli. Je to docela vzácné, někteří partneři spolu soutěží, chtějí vyčnívat. Nám o toto nešlo. Chtěli jsme být dobří oba.
Pro mnoho diváků je nezapomenutelný seriál Nemocnice na kraji města. Přiznám se, že jsem vás tam neměl moc rád. Dobře jste svoji roli zahrála.
Já se tomu nedivím. Za tuhle roli jsem ale byla ráda, protože jsem už opravdu potřebovala utéct z těch naivních rolí mladičkých dívenek, a proto jsem se začala sunout k charakternějším rolím. A ty jsou holt někdy protivné.
Ta v tom Kulovém blesku ale nebyla zas až tak protivná, i když také byla taková ráznější.
Tak musela ho držet prokristapána nad vodou. Vždyť víte, když vám takto chlap blázní, tak ho musíte prostě postavit na nohy a uvažovat reálně.
Četl jsem, že ve Vinohradském divadle má každý svoji knížku, do níž se zapisují jeho role. To jste si tam psali sami? Kolik rolí tam máte vy?
Ne, ne, to nám tam zapisovala paní sekretářka. Kolik rolí tam ale mám já, to nevím. To bych si ho musela půjčit domů...
Vetřelec může být muž v masce, anebo vaše tchyně. Važte si jí, směje se tvůrce snímku Přišla v noci
Číst článek
Marek Eben tady v Karlových Varech řekl: „Ne každá herečka se dokáže přehrát z jedné herecké fáze do druhé – od naivek a milenek do matek a pak do babiček. Ne každá to zvládne, ale Dana to zvládla fantasticky.“ Neurazil vás?
Naopak. Moc mi lichotí. Je to od něj hezké. Snažila jsem se procházet obdobími, posléze jsem se chtěla vymanit z těch naivek. No, a prostě člověk jde životem a přibývají mu roky, s čímž samozřejmě musí nějak adekvátně nakládat. Nemůžete pořád poskakovat jako ve 14. Jednak si můžete ublížit, a ještě k tomu budete směšný.
Sloveso přehrát. Jde o nějaký cílený plánovitý proces, anebo to prostě přijde s tím, jak člověk zraje?
Mělo by to přijít s tím, že jste si vědom toho, že jste na tom věkově tak, jak jste, protože samozřejmě i uvažujete jinak než ve dvaceti. Máte zkušenosti a tak dále. Na této profesi je zábavné to, že když se setkáte s novou hrou a s postavou, musíte uvažovat o tom, kudy ta postava myslí. A to je to největší kouzlo. Pochopit to a začít s tím nakládat jako se svým majetkem.
Jsou ale kolegyně a kolegové, kteří na to přistoupit nechtějí. Chtějí být pořád mladí, krásní, brání se tomu myšlení a začnou lumpačit. Mně na tom ale nejvíce baví pochopit duši toho člověka a proč v tom věku uvažuje tak, jak uvažuje, co se mu stalo, a tak podobně. To je na tom to nejdůležitější.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
