Příběh mladíka a jeho činu. Film Jan Palach hledá motiv v posledních měsících studentova života

Viktor Zavadil ve filmu Jan Palach | Zdroj: Cinemart

Mohl to být snímek o dospívání a životě kluka v komunistickém Československu na přelomu let 1968 a 1969. Scénář Evy Kantůrkové by obstál i v této poloze. Divácká znalost kroku, ke kterému se student filozofie Jan Palach ve svých 21 letech odhodlal, ale příběh mění na hledání příčiny v každém slově.

Recenze Praha / Všetaty Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Osprchoval se, oblékl a vyrazil do centra Prahy. Tam vhodil do poštovní schránky tři dopisy a jeden pohled, podepsaný Tvůj Hus. V krámu vedle nakoupil dva bílé kbelíky s víkem, do kterých si nechal na pumpě v Opletalově ulici natočit benzin. Před budovou Národního muzea na Václavském náměstí si svlékl kabát a šálu, otevřel nádoby a chvíli přemýšlel, zda má nechat svůj poslední dopis ležet vedle svých věcí. Nakonec se rozhodl nechat ho v aktovce.

Naposledy se otočil ke stavbě, která rok předtím utržila šrámy od kulometné palby sovětských vojsk. Potom na sebe vylil benzin. Pod jeho nohama připomínal obyčejnou kaluž vody. Kapesním nožíkem sňal zátku z lahvičky éteru a přičichl si. Když škrtal zápalkou, klepaly se mu ruce. Jako živá pochodeň nakonec beze slov vyběhl k Domu potravin.

FILM VS. REALITA: Co přimělo zažehnout Pochodeň č. 1? Vše o snímku Jan Palach

Číst článek

Snímek Roberta Sedláčka končí ve chvíli, kdy se na jeho těle podaří udusit poslední plameny. V záběru tehdy zůstává jen chvějící se mladík s těžkými popáleninami. Jeho sípání je to jediné, co slyšíme nekonečné vteřiny předtím, než obraz přejde do černa.

Po tmě nepřijde vysvětlení ani výčet následků. Dokola a stále znovu pouze zaznívají notoricky známé tóny z Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu protkané archivními záznamy z rozhlasu a televize. Je to mrazivá kulisa k tichu, které se rozprostírá kinosálem. Vyprávění tak ustává přesně v okamžiku, k němuž celé dvě hodiny směřovalo. V bodě, který poskytuje významnost všem předcházejícím scénám a ze kterého už nebylo třeba pokračovat.

Nestává se příliš často, aby divák věděl více než postava. V beletrizaci posledních měsíců života Jana Palacha ovšem dodává toto vědomí jinak docela jednoduchému příběhu vrstvy. Ve scénách studentské každodennosti, které získávají samy o sobě zvláštní důležitost tím, že se odehrávají při vrcholu pražského jara a na začátku okupace, totiž hledá náznaky.

Sedláček nepotřebuje uměle stupňovat napětí dramatickými motivy, protože si ho vytvářejí diváci sami svojí touhou pochopit, proč se Palach ke svému činu odhodlal. Zkoumají každé jeho slovo, zblízka pozorují každý výjev. Inspirovaly ho snad fotografie z Vietnamu či zatajená zpráva o Polákovi, který se před zraky tisíců upálil na protest proti invazi do Československa? Nebo ho přesvědčila slova kazatele o tom, že Kristus svou smrtí pouze započal nový život?

Stále jde jen o to, o co se lidé snaží posledních 50 let. I jako reálná osoba totiž Palach zůstává nadále postavou. Svá tajemství si ponechal a my k nim nemáme klíč. Stejně jako tvůrci filmu odhadujeme na základě výpovědí, svědectví a vzpomínek. Ani ty už ale pochopitelně nelze zbavit toho zmíněného vědomí. A tak soudíme jeho charakter na základě činu.

Scenáristka Eva Kantůrková míchá, co se o Palachovi povídá, s vlastními vzpomínkami na roky 1968 a 1969, čímž ve filmu utváří příjemný pocit autenticity. Události prožíváme Palachovýma očima - ať už se tímto způsobem opravdu uskutečnily, nebo ne.

Jan Palach

drama
ČR, 2018, 124 min
Režie: Robert Sedláček
Scénář:
Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček

Hodnocení: 80 %

Neodehrávají se ale ve fiktivním světě, jehož by byl středobodem, protože mimo něj věci nepřestávají existovat, ale naopak se odvíjejí dál. Když hovoří s Helenou (Denisa Barešová) ve svém pokoji ve Všetatech, slyšíme z vedlejšího pokoje smích jeho matky (Zuzana Bydžovská). Podobně také do prodejny s domácími potřebami vstoupí uprostřed rozhovoru prodavačky a její pomocnice.

Ta přirozenost pochopitelně nevychází pouze z textu Kantůrkové, ale i jejího kompromisu se Sedláčkovou režií a výkony herců v hlavních rolích. Úkazem snímku je v tomto jednoznačně ostravský herec Viktor Zavadil, skrze kterého ožívá stydlivý, odvážný i lehce naivní Palach. Všechny své emoce přitom nese v očích, které stejně často září radostí a mladistvou rošťáckostí nebo se blyští slzami.

Bydžovské zdánlivě nenápadná mateřská přítomnost ho uzemňuje, probouzí z ideálů. I ty nejobyčejnější společné scény, kdy spolu pečou závin nebo hovoří o tom, že mu otvírá poštu, ukazují na hluboký vzájemný vztah.

Připouštím, že hodnotím emotivně. Na emoční sílu nicméně Sedláčkův snímek spoléhá. Proto opouští příběh v tom děsivém detailu. Ze stejného důvodu také nechává Palacha napsat více afektované a apelativní znění textu, než jaký pak ve skutečnosti v zalepené obálce odeslal. „Věřím, že více světla potřeba nebude“ totiž zapadá do rázu hezkých frází Kantůrkové více než přímý, diplomatický styl, ke kterému se Palach nakonec uchýlil. Může přitom působit zdlouhavě, svou úlohu ale plní s úctou. A vzdává tím současně poctu hrdinskému činu Jana Palacha i odporu a nepolevující energii studentstva obecně.

Snímek měl v českých kinech premiéru 21. srpna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme