Snímek Umění jíst a milovat, který získal na festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii, je milostným příběhem a poctou francouzské gastronomii zároveň. V hlavních rolích se představují přední francouzské herecké hvězdy Juliette Binoche a Benoît Magimel.

Premiéry Pavla Sladkého Kuchyně a jídelna 14:03 9. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vietnamsko-francouzský režisér Tran Anh Hung adaptoval 100 let starý román Život a vášeň gurmána Dodina Bouffanta o fiktivním milovníkovi gastronomie (Magimel), který žije se svou kuchařkou Eugénií (Binoche). Ta vytrvale odmítá jeho návrhy k sňatku, a přestože s Dodinem tráví takřka veškerý svůj čas, udržuje si tím vlastní svobodný prostor.

Dává najevo, že být kuchařkou a spolupracovnicí „Napoleona francouzské kuchyně“ a architektkou jeho nápadů je pro ni víc než být jeho ženou. Kromě toho před Dodinem Bouffantem ale skrývá i svoji postupující nemoc, projevující se slabostmi a omdléváním.

Animovaný film Tonda, Slávka a kouzelné světlo okouzlujícím způsobem aktualizuje loutkovou tradici

Číst článek

Snímek je zasazený do roku 1885, tedy do období zrodu moderní vysoké gastronomie. Jeden z dialogů dokonce odkazuje na vznikající hotel Ritz a kombinace luxusního hoteliérství s vysokou úrovní stravování jako nový trend. 

Osmdesátá léta 19. století jsou ale také zlatým věkem impresionismu. Právě z něj čerpá Tran Anh Hung inspiraci. Především záběry z exteriérů, tedy zahrad, slavností nebo procházek v kulturní krajině upomenou na díla Augusta Renoira (jako Snídaně veslařů, Letní krajina ad.) a jeho souputníků.

Kameraman Jonathan Ricquebourg navíc snímá interiérové obrazy v měkkém bočním světle, nazlátlém až oranžovém na konci nebo začátku dne, a režisér je doprovodil zvuky ptáků ze zahrady, která s kuchyní sousedí.

Mnohem více než na jednoduchém ději je Umění jíst a milovat založené právě na důrazu na detail a delikátní vizuální stránku. 134minutový snímek, ve kterém se většinu času vaří a jí, mimo jiné cituje Sv. Augustina („Štěstí je toužit po tom, co už máme.“) a zdůrazňuje, že na mnoho věcí je v životě potřeba čas.

Hlavní postavy se nacházejí „v podzimu svého života“ a umí si jak při přípravě, tak při konzumaci jídla i při spolubytí čas dopřát. Subtilní významy detailů a čas, který je jim věnovaný, způsobuje společně s jemným humorem, že romantické drama nepřekračuje hranice kýče, ačkoli ho diváci můžou vnímat i povrchněji jako pozitivní oddechovou podívanou.

Tran Anh Hung je objevem canneského festivalu, kde v roce 1993 získal Zlatou kameru pro nejlepší debut film Vůně zelené papáje, odehrávající se v Saigonu. Nominován za něj byl i na Oscara. Na benátského festivalu zvítězil se svojí druhotinou Cyklo, adaptoval také Norské dřevo, jednu z knih vzývaného japonského spisovatele Harukiho Murakamiho.

Nuance mezilidských vztahů jsou jeho doménou. Klíčem k úspěchu jeho novinky jsou také Juliette Binoche a Benoît Magimel, někdejší partneři a manželé, kteří s citem ztělesnili hlavní postavy a jejich láskyplný vztah sublimovaný do gastronomického umění.

Obě dvě hvězdy prožívají (další) dobré období své kariéry a Binoche jako držitelka Oscara (za Anglického pacienta) také dopomohla filmu k tomu, že je za Francii navržen na Cenu Akademie. A to jakkoli se první volbou zdálo být naléhavější, aktuálnější a v Cannes ještě výše oceněné soudní drama Anatomie pádu.

Kinematografie o gastronomii

Filmů o gastronomii, které se odehrávají kompletně u stolů a v kuchyních, je celá řada. Umění jíst a milovat má svým způsobem blízko k dokumentární poctě vysoké gastronomii, kterou ve Francii letos natočila legenda autorské dokumentaristiky Frederick Wiseman pod názvem Menu Plaisirs – Les Troisgros.

Během čtyř hodin Wiseman ve filmu detailně a také častokrát vtipně ukazuje, jak funguje rodinná michelinská restaurace a kolik práce, zkušeností a nápadů a péče za drahými menu je. Do filmu se navíc skrze výběr produktů dostává i téma udržitelnosti a péče nejen o jídlo, ale i o přírodní zdroje.

Naopak britské drama Bod varu, abychom připomněli další nedávný film z kuchyně, je jednozáběrový thriller, gradující kuchařovy nervy v zákulisí jedné prestižní restaurace až k prasknutí. Na hranu ho ženou hosté, spolupracovníci, vedení restaurace i osobní situace.

V tomto srovnání na Umění jíst a milovat i Wisemanově dokumentu vynikne právě láskyplná péče, s klidem, znalostí a vášní věnovaná pokrmům v luxusních podmínkách. V Umění jíst a milovat je idyla o to intenzivnější, že pokrmy v ní nejsou předmětem ekonomického zájmu. Ve filmu se neobjeví peníze, a to ani jako forma odměny nebo výplaty za odvedenou práci.

V další části spektra se pak nacházejí „gastro“ filmy provokující i znechucující diváky. Například legendární Velká žranice o čtveřici mužů, kteří se plánují ujíst k smrti. Marco Ferreri ji v roce 1973 natočil jako velmi tělesnou konfrontaci s konzumní kulturou. Snímek Jídlo a některé další krátké filmy Jana Švankmajera jsou zase výplodem surrealistické imaginace fascinované polykáním a zažíváním.

Umění jíst a milovat je ve srovnání s nimi „food porno“. Jídlo je tu smyslnou radostí, protože je v něm uložena péče, láska a um s vědomím, že ji někdo dokáže svými pěstovanými smysly docenit. Touto veskrze prostou starosvětskou myšlenkou prodchnutá romantika svým minuciózním provedením potěší i dnešní diváky.

Snímek Umění jíst a milovat uvedla v české předpremiéře přehlídka Tady Vary. Kinopremiéru má 9. listopadu 2023.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít