Frontman vypsané fiXy: Myslel jsem si, že skončíme až na nás nebudou chodit lidi, ne až nebudou moct
Po 26 letech společného hraní a více než 2000 vystoupení stále nejezdí tato kapela na koncerty včas. Své fanoušky nechává skákat z pódia, playlist nemá nikdy stejný a v dodávce strávila už bez mála dva roky čistého času. Vypsaná fiXa se stejně jako ostatní muzikanti vypořádává s nedobrovolnou koncertní pauzou. Vedle populárních online koncertů připravuje kapela i další programy. O tom všem mluvil frontman kapely Michal Mareda alias Mardi.
Zrušení kterého letního festivalu by vás mrzelo nejvíc? Hodně spjatá je vypsaná fiXa třeba s festivalem Rock for People, byl by to tedy například on?
Je to přesně tak. Zrovna dneska jsem si psal s hlavním organizátorem Michalem Thomesem a to mi je hodně líto, protože s Rock for People jsme spjatí vůbec nejvíc ze všech festivalů. Letošní ročník vypadal, že bude strašně povedený. Byl skvělý line-up, smůla no, co se dá dělat. Je mi to líto.
Festival Rock for People letos nebude. Vstupenky zůstávají v platnosti
Číst článek
S vypsanou fiXou podobně jako ostatní koncertujete online, nahráváte také sérii akustických verzí vašich písní “k táboráku”. Budete v tom samém pokračovat dál, přidáte případně ještě něco jiného?
Měl jsem plán, že to vydržím až do konce té situace, ale to jsem podcenil, protože mi docházejí písničky, které považuju za dobré takhle nahrát. Asi to budu dělat pořád dál, ale občas bude výpadek. Akorát mám plán, že až bude ten poslední díl, tak zahraju Čtyři slunce, protože tam je ten slogan „vlnovka se zvedne“. Tak tou bych to chtěl ukončit. Ale nevím, kdy to bude. (smích) Překvapilo mě, kolik dobrých písní už dlouho vůbec nehrajeme. Takže jednou možná uděláme třeba koncert jenom z nich. Uvidíme.
Pro online koncertování je typické hlavně nezvyklé ticho po dohrání písně. Pamatujete si, kdy jste naposledy hrál před prázdným klubem?
Pamatuju si na dvě takové situace. Jedna proběhla někdy na konci 90. let, když jsme hráli společně s Ready Kirken v Jihlavě v klubu Avantgarda, a na ten koncert nepřišel nikdo. Prostě nula. Byl tam jenom zvukař, který pak odešel, když to nazvučil. Takže my jsme hráli a on už tam nebyl. To byl bizár. A pak ještě jednou, zrovna s šéfem Rock for People, který s námi tehdy jel jako road manažer, a to jsme měli koncert v Říčkách. Tam přišlo taky hodně málo lidí, ale ne nula no. Říčky vlastně doteď používáme jako termín pro nepovedený koncert.
Je toto ticho na online koncertech stejné nebo máte přitom úplně jiný pocit?
Ne, to je jiný. My jsme těch online koncertů dělali pět. Z prvního jsme byli nadšení, pak nás to trápilo víc, pak zase míň. A ten poslední byl vlastně úplně nejhorší. Většinou když člověk jede na koncert a má třeba horší náladu, tak ho to hraní pak nakopne, protože tam funguje ta bioenergie. Tady je to v podstatě naopak, že to člověka ještě víc dostane. Ale ta dobrá zpětná vazba přijde později, když si doma přečtu vzkazy od lidí. Ale to je asi něco trochu jiného.
Online koncerty nepořádáte jen s fiXou, ale streamujete i pro malé fanoušky vašeho projektu Mixle v piksle. Poukazujete nějak ve vysílání pro děti na to, co se teď děje, nebo tohle do dětského obsahu vůbec nepatří?
Tak rozhodně si myslím, že to tam patří. Těm dětem se nemá lhát, oni to stejně vědí, že je karanténa a tak. Ale je fajn si z toho udělat nějakým způsobem legraci a taky si myslím, že během toho prvního měsíce ty děti nikdo až tak moc neřešil. Udělalo se sice nějaké online vyučování v televizi , dobře, ale myslím si, že speciálně u toho prvního stupně nebo nějaké pozdní školky je důležité nějakým způsobem ty děti rozveselit, protože oni moc dobře vnímají zvýšenou stresovou aktivitu.
Pražské jaro nabídne alternativní program, všech jedenáct koncertů bude k vidění online
Číst článek
Liší se v něčem příprava online koncertu Mixle v Piksle a vypsané fiXy?
Pro mě je to čistá improvizace. Já jen vím, že začínám v šest a připravovat se začínám tak čtvrt hodiny dopředu. Většinou si beru na pomoc svojí dceru a její kámošku a ty přijdou ještě později. Zahraju vždycky těch pět nebo šest písní, přečtu něco z Dětí z Bullerbynu a do toho vedeme nějaké debaty. Někdy víc vtipné, někdy míň. Dcera je už v páté třídě, takže už je na Mixle v Piksle trošku větší. Teď tam minule hodila skvělý fór. Bavili jsme se o tom, kdo vynalezl rock’n roll, a ona místo Chuck Berry hodila: Chuck Norris! Tak to mě strašně odbouralo. Ale celkově se to prostě vyvíjí za pochodu.
Projekt Mixle v pixle vznikl poměrně spontánně, pokud se nemýlím, tak jste začali hrát pro své vlastní děti v jejich školce, baví vás to pořád i když už nehrajete pro vlastní děti, které už jsou, jak jste řekl, na to dost velké?
Baví mě to, ale nesmí se to dělat často. Docela chápu vyhoření těch, kteří se živí tvorbou pro děti. Když jsem si četl o strýčkovi Jedličkovi, tak on ty děti prý zas tak neměl rád. (smích) Je to složitá disciplína a je tam spousta faktorů, které ty děti vůbec nezvládají tak jako dospělí.
Jaké třeba faktory?
Může to být třeba moc nahlas, nebo je tam moc vedro nebo není dobrý nechat je příliš dlouho čekat, protože jsou rychle unavený a taky rychle ztrácejí pozornost, takže ideální stopáž koncertu je cca maximálně 45 minut a tak dále. Na těch dětech se tohle všechno, co jsem zminoval, hned projeví. Je to taková akvarijní rybička, která když nemá to správné prostředí, tak dá hned najevo, že jí to neba. Nesmí se to přehánět. Jednou jsme hráli asi pětkrát za týden a když jsem prostě už popáté hrál skákal pes s boosterem, tak jsem si říkal, že to je nějaká zmutovaná realita.
Kdybyste teď zdevastovaný pil kafčáka na benzínce a přemýšlel o tom, co bude dál, k čemu byste se dobral? Bude po této krizi bageta, vůbec nic nebo něco úplně jiného?
Budoucnost je nejistá, no. Tahle krize nás ohrožuje existenciálně i existenčně. Silně. Vždycky jsem si říkal, že skončíme, až na nás přestanou chodit lidi. Teď bychom mohli skončit, protože na nás nemůžou chodit, což je docela černý humor, no. Ale nejsem na tom tak, že bych jako seděl v černé díře a tam bych plakal. Ty změny často působí tak, že se člověk vyhecuje k něčemu, co by normálně neudělal. Ve své podstatě se za ten poslední měsíc musím pochválit (smích). Natočil jsem třicet našich věcí na španělu, natočil jsem patnáct dílů Kapitána Vejfuka a zvládnul jsem tu měsíc fungovat s dcerou a pohádali jsme se snad jen dvakrát.
26 let a pořád Kvalita
Každé album, nejnovější Kvalitu nevyjímaje, má vždycky trochu jiný zvuk a takový ten celkový „vibe“. Přijde to takhle samo nebo je v pozadí vždycky nějaké vnitřní pnutí posouvat se někam dál?
Je to z části určitě to pnutí a taky ten čas, co spolu trávíme. Jedna z nejlepších vlastností fiXy je, že je to vlastně dost líná kapela, která se dokáže v pravý čas vyhecovat a přes všechny hádky vypadnout z nějakého starého vzorce, ve kterém je dlouho. Myslím, že zatím žádná deska není taková, že bychom jí nezvládli a byl by to propadák.
Jak se po 26 letech pořád navzájem zvládáte? Já 26 nežiju ani sám se sebou a už teď se nezvládám.
Není to jednoduché, jiskří to a jsou to takové fáze, no. Vždycky, když si říkám, že teď je to skvělé a jsme výborná parta, tak se to vždycky zase hned rozsype a je to úplně na dně. A naopak když jsem na tom dně, tak zas vím, že to bude dobrý. Jediný co se daří je to, že se prodlužuje časový úsek mezi propady a možná trochu i ta hloubka. Každej z nás se trochu posunul a spíš bych řekl, že směrem k lepšímu. Tím samozřejmě nemyslím vnější tělesné obaly.
Bylo nějaké takové dno i při vzniku Kvality?
Nejhorší byla ta chvíle, kdy jsme se rozhodli udělat tu desku se dvěma producenty. Když jsme se sešli, tak bylo nejtěžší vůbec začít a domluvit se, jak to budeme dělat. Oba ty chlapi jsou skvělí v tom, co dělají, ale došlo tam k celkem silným hádkám kvůli tomu, jak to správně udělat. Ale když už jsme začali, tak to bylo vlastně všechno v pohodě. Dušan Neuwerth se dokonce jednou naštval a prostě se sebral a odešel. Pak za ním teda druhý producent Ondra Ježek došel, vytáhnul ho z postele, vzal ho na bar, do rána si s ním o tom povídal a pak to bylo zase dobrý. Ve chvíli, kdy už jsme začali, tak to bylo vlastně všechno v pohodě. Jen ten start byl těžkej.
Kde jste bral tentokrát inspiraci pro texty? Bylo to například zase San Piego nebo se ty podněty pokaždé mění? I s ohledem například na to, že jeden text je Jana Skácela.
Inspirace je vlastně taková počítačová hra. Jde to level po levelu no. Skočil jsem do dalšího, tam je všechno nové a prostě v něm jsem.
Koncert Stinga ve Slavkově u Brna se podruhé posouvá o rok, vstupenky zůstávají platné
Číst článek
Jak ten nový level vypadá?
Startujeme ráno u činžovního domu na hlavní křižovatce našeho města a končíme na tom samém místě večer, jen kousek od toho činžovního domu, kde kdysi stávala židovská synagoga.
Na desce tentokrát nejsou texty jenom vaše, ale jeden je od básníka Jana Skácela. Co vás vedlo zrovna k básni Kvetoucí alej?
Texty na tohle album jsem hodně dělal tak, že jsem si ty demáče pouštěl v autě. Shodou okolností jsem ho kdysi dostal právě od šéfa Rock for People. No a když jsem jel do pojišťovny to auto odhlásit, chyběl mi úplně poslední text. Pak jsem prostě zastavil před nějakým antikvariátem, který byl vedle té pojišťovny, a tam měli toho Skácela. Měl jsem v kapse asi 58 korun, ta knížka stála 57, a bylo to. Druhej den auto odtáhli do šrotu. Kruh se uzavřel.
Podle jakého klíče řadíte pak písně na desku za sebe?
To bylo podobné, jezdil jsem autem a pouštěl si to různě za sebou a v jednu chvíli prostě člověk ví, že je to tak dobře. Pořadí je na desce hrozně důležité, i když si lidi dělají už Spotify vlastní. Já to tak budu mít furt, protože tak jsem na tom vyrostl. Na deskách, které mají bod A a bod B a mezi nima se to prostě odehrává a má to rytmus, gradaci, ztišení tak, jak to má být.
Minulý rok touhle dobou, jste iROZHLASu také dával rozhovor, ale tehdy jste ještě název alba nevěděli, konkrétně jste řekl, že ho vybíráte. Jaké jiné možnosti byly na stole? Zvažovali jste například Židobolševickej kapitál, jak jste to uváděli v dokumentu Ztracený film?
Brácha na to čeká, ale asi ne (smích). Tenhle název se vynořil v podstatě hned. Vlastně jen jednou jsme u desky název nevěděli a dost se kvůli němu hádali.
Která deska to byla?
Detaily. To jsme se tehdy dva měsíce hádali, hrozná depka a málem rozpad kapely kvůli názvu desky, prostě absolutní slepá ulice.
Kromě Kvality jste také vloni zveřejnili zmíněný Ztracený film - dodávkové záběry z roku 2004. Jak vůbec došlo k tomuto natáčení, kdo s tím přišel?
Bylo to tenkrát pro naši kapelu podivný období. Byli jsme po třetí desce, absolvovali jsme neuvěřitelný množství koncertů, který se na nás začalo dost negativně projevovat. Jeli jsme totálně na krev a mě do toho nenapadlo nic lepšího, než že řeknu mladýmu začínajícímu filmařovi Marinovi Přívratskému: „Jasně, pojeď s náma, bude dokument, to bude supr!“ A on natočil bandu absolutně vyřízených typů, co zjišťují, že ta kapela, která působila do jisté doby jako silný indiánský kmen, není v úplně top přátelské kondici. Ale nakonec jsme z toho dostali a za nějaký čas přišly jiné problémy.
VIDEO: Ze zkušebny, pohovky i prázdného sálu. Hudebníci v době koronaviru koncertují online
Číst článek
Jedním z hlavních témat dokumentu je vaše nedochvilnost. Jezdíte už na zvukovky včas?
Ne. Je to už lepší, ale ne. V tom dokumentu je schválně vidět, jak jsem kvůli tomu strašně naštvaný, ale jednou jsem se zkusil překonat, neřešit to a od tý doby fakt vůbec nejsem nervózní a vím, že to nějak vždycky stihnem. Velmi se mi ulevilo.
Minulý rok jste odjeli bezmála stovku koncertů (podle Vaší manažerky), ale byly časy, kdy jste jich odehráli skoro i dvakrát tolik. Zvládli byste takovou porci i teď?
Já myslím, že jo. Člověk se do toho zase dostane. Navíc máme zkušenosti. To by ale tahle zem musela být o něco větší. Tohle byla jediná cesta, jak jsme se mohli prosadit.
Kolik času už jste strávili v dodávce?
Hodně no. Asi necelé dva roky, kdyby se to spojilo dohromady. Je to šílený.
Na koncertech se snažíte hodně obměňovat playlisty, takže pořád hrajete i některé tracky z úplně prvního alba, ale skoro na každé desce se najde nějaká skladba, kterou skoro vůbec nehrajete - namátkou třeba Závod z Klenotu nebo Gigi z Krásného smutného dne. Bude Kvalita výjimkou nebo se vám z ní taky hraje něco hůř?
Myslím si, že to potká tu Kvetoucí alej. Pak moc nehrajeme Ester jede pryč, na nahrávce to zní super, ale naživo to podle mě nezní tak dobře. Ale jinak toho hrajeme hodně. Z Kvality jich podle mě dostaneme hodně do trvalého playlistu.
Vaše koncerty jsou známé mimo jiné tím, že necháváte fanoušky seskakovat z pódia. Jsou i momenty, kdy už vás to začne štvát? Narážím tím na konkrétní situaci z posledního koncertu ve Foru Karlín, kdy jste poprosili, aby nikdo z pódia během písně Papírová hyena neseskakoval, ale přesto si to někdo neodpustil. Zlobili jste se?
Asi ne. Je to asi o nějakém citu. Já bych třeba na The Cure na Lullaby taky neskákal. Když jsem chodil na koncerty já, tak nešlo o to, kolik času člověk stráví na tom podiu, ale nechat se tou energií vymrštit rychle zpátky tam odkud jsem přišel. O tom podle mě ten stage diving je. Je to urychlovač pozitivní energie. Ne o tom, že se tam člověk vyhrabe, vytáhne mobil a řekne: „Heej, výborný hele, vyfotíme se!“ Kdyby se tohle stalo dřív, tak toho borce nejspíš vezmou a nacpou mu do pusy třeba čokoládový tyčinky nebo něco, co je po ruce.
Včera jsem se na sociálních sítích zeptal lidí, kteří fiXu poslouchají, na co by se vás nejradši zeptali a slíbil jsem, že jednu otázku vyberu. Tak je tady: Jste dost velký chlap na to, abyste rozdrtil meloun holou rukou?
Ty vado. To jsem nikdy nezkoušel. To asi nedokážu úplně odpovědět, ale dal bych do toho rozhodně všechno. V případě, že by o něco pořádného šlo, kdyby mi někdo řekl: „Když rozdrtíš meloun, tak skončí koronavirus,“ tak to udělám hned! (smích) Musíme jen pevně věřit tomu, že ten meloun nejsme my lidi.
