Dvě významná výročí české poezie
26. května si připomínáme hned dvě významná výročí české poezie. Jednak rovných sto let od narození Oldřicha Mikuláška (26. 5. 1910), jednak sto deset let od narození Vítězslava Nezvala (26. 5. 1900). Přestože oba tito velcí básníci byli hlavně svébytnými autorskými osobnostmi, zanechali po sobě v českém básnictví trvalý a inspirativní odkaz, který ovlivnil řadu jejich pokračovatelů.
Oldřich Mikulášek se narodil v Přerově. Kromě řady příležitostných profesí pracoval jako redaktor sportovního deníku, než ve třicátých letech přesídlil do Brna. Tam byl zaměstnán v Lidových novinách, Rovnosti, Svobodných novinách, Československém rozhlasu a Hostu do domu. Od šedesátých let (kdy také prodělal vážné zranění, jehož následky nesl do smrti) se věnoval psaní poezie, přestože v sedmdesátých letech prakticky nesměl publikovat.
Mikuláškova lyrika zůstává mimo hlavní proudy českého básnictví své doby, i když je možné najít v ní halasovskou či holanovskou inspiraci. Mikuláškova poetika vzrušených okamžiků, v nichž si člověk silněji uvědomuje své bytí, je prostoupena zjitřenou smyslovostí. Přes jistou blízkost Máchovi, lidové poezii i civilismu Skupiny 42 má Mikuláškova prvotina Černý ano bílý ne řadu poetistických charakteristik, od nichž se nicméně básník později vzdaloval. V jeho dalších sbírkách se často objevují typické motivy stromů, listí, trávy, vína, krve, srdce, dechu apod., které často mají vertikální rozměr určitého vzepětí. Vrcholem prvního Mikuláškova období je sbírka Pulsy, publikovaná v roce 1947. V padesátých letech publikoval několik děl oslavujících nekomplikovaný život, jak odpovídalo oficiální dobové doktríně, ale na druhé straně i sbírku Ortely a milosti, znepokojivě líčící rozporuplnost existence zmítané milostnými vzplanutími i ovládané samotou a tragédií. Šedesátá léta vnášejí do Mikuláškovy poezie silný prvek meditativnosti, zámlky, nezodpovězené otázky. Začátkem sedmdesátých let pak Mikulášek píše své stěžejní dílo Agogh, plné zármutku a děsu. Autorova neochota podílet se na normalizaci následně vede k nucené desetileté odmlce. Texty vzniklé v této době vycházejí na začátku osmdesátých let.
Oldřich Mikulášek umírá v roce 1985 v Brně.
Vítězslav Nezval je pochopitelně o něco známějším fenoménem české poezie. Narodil se v Biskoupkách u Moravského Krumlova. Po maturitě zkoušel studium práv v Brně, ale zlákaly ho přednášky F. X. Šaldy na pražské filosofické fakultě. Studia nicméně nedokončil a nastoupil dráhu profesionálního autora. Kromě toho ve dvacátých letech krátce působil jako dramaturg Osvobozeného divadla, napsal několik filmových scénářů a po válce řídil filmový odbor na ministerstvu informací.
Nezvalovo první tvůrčí období se neslo ve znamení poetismu. Začátkem dvacátých let vstoupil do spolku avantgardních umělců Devětsil (k jeho členům Karu Teigemu a Jiřímu Wolkerovi ho poutalo vřelé přátelství), v jehož prostředí rozvinul svou smyslovou básnickou obraznost na asociativním principu, poezie jako hry využívající různé formy lidové zábavy, kterou publikoval hlavně ve sbírkách drobné lyriky (Básně na pohlednice, Nápisy na hroby apod.). Zároveň psal ambicióznější, náročněji pojaté lyrickoepické skladby zachycující svět v neustálém pohybu a změně (např. Podivuhodný kouzelník, Básně noci). Poetistická hravost byla součástí Nezvalova rukopisu až do poloviny třicátých let, ale zároveň se u něj začal objevovat analytický přístup a sociálněkritičtější tóny.
Nezvalova první návštěva Francie (a zejména setkání s André Bretonem) vyústila v založení surrealistické skupiny (1934). Jeho surrealistické období, reprezentované sbírkami jako Žena v množném číslem či Absolutní hrobař přináší posílení asociativního principu, prozaizaci a zdůraznění podvědomí. V této době Nezval pod pseudonymem publikuje i výrazně jinak laděné básně ve sbírce 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida.
Obava z hrozby nacismu znamenala pro Nezvala i rozchod se surrealismem. V poválečném období pak usiloval o spojení svých avantgardních postupů s oficiální politickou doktrínou. Dobově poplatné byly hlavně poémy Stalin nebo Zpěv míru, zatímco v intimnější, reflexivní části tvorby se Nezval snažil uchovat co největší prostor pro osobitou lyriku.
Vítězslav Nezval zemřel v roce 1958 v Praze.
