Důležitá je komunikace, říká o opožděných výplatách sportovců Švancara
Vydělat peníze není pro většinu z nás snadné a mít stabilní a slušně i včas placené zaměstnání znamená mnohdy jenom přání, které se těžko plní. Platí to i pro profesionální fotbalisty, i když ti jsou často braní jako lidé, kteří žijí pohodlně, dostávají hodně peněz a ani si to podle mnohých škarohlídů nezaslouží.
Jenže realita je často mnohem pochmurnější a snaha dostat se k vlastní výplatě se někdy mění i v nepříjemnou tichou válku. Odvaha rázně se o své peníze přihlásit často hráčům chybí.
„Problémy takové nemám, ale taky nejsem hluchý a v klubu jsou kluci, jeden nebo dva, co to chtějí řešit,“ říká Petr Švancara.
V lize prošel i Brnem, Slováckem, Slavií nebo Viktorií Žižkov, mezi profesionálními fotbalisty v Česku se coby hráč pohybuje víc než patnáct let, a má tak vcelku dobrý obrázek o tom, jestli kluby plní smlouvy a posílají včas fotbalistům výplaty.
Situace je prý lepší než třeba před deseti lety. Ale stále se najdou případy, kdy hráči na výplatu čekají někdy i několik měsíců. V posledních letech tím trpívají třeba fotbalisté momentálně druholigové Viktorie Žižkov.
Fotbalové výplaty jsou v některých klubech se zpožděním, někde i dost výrazným
Podle Švancary je hodně důležité hlavně to, jakým způsobem klub s hráči komunikuje, pokud se výplaty opozdí.
„Od některých kluků jsem se dozvěděl, že na Žižkově, který je v současnosti z tohohle pohledu nejznámější, teď dostali za listopad. To je šílené, ale ještě šílenější je někdy ta komunikace, že se v některém klubu dlouhodobě lže. Tvrdí jim, že to nějak bude, ale nakonec to je jinak. To je podle mě katastrofa.“
„I když jsem v nějakém klubu nedostal výplatu patnáctého, tak sedmnáctého přišel manažer a řekl, že to není proto a proto, tak to považuji za fantastickou komunikaci a nikdo s nikým nemá problém,“ vysvětluje Švancara po osvětovém semináři pro ligové fotbalisty, kterou pořádala Česká asociace fotbalových hráčů.
Semináře za lepší budoucnost
Ta se snaží v podobně nepříjemných situacích nabízet pomoc, ale na rozdíl od Švancary většina ostatních ligových fotbalistů není jejím členem a ani jinak se na ni neobrací s žádostí o pomoc. Místo snahy dostat své peníze a nedostat se do existenčních problémů v nich často zvítězí strach, že ohrozí svou budoucnost v klubu, se kterým se pustí do křížku, byť na peníze mají nárok.
„Myslím si, že to je někdy až žabomyší válka. V tom, že si hráč může myslet, že proti němu klub něco má. Že ho dá do B-týmu. Já to za svou kariéru téměř nezažil, že by mi někdo něco dlužil. Ale, a proto jsem na té schůzce byl, věřím, že to dospěje do takového stadia, že tyto problémy už nebudou,“ vyhlíží Petr Švancara lepší budoucnost.
Zároveň také vyzývá své kolegy z ligových klubů k tomu, aby se k ní propracovali díky větší angažovanosti a tím, že se budou odvážněji a třeba i organizovaně prát za peníze, na které mají podle smlouvy nárok.
