O životě a smrti vojáků při vylodění v Normandii rozhodovaly i maličkosti
Možná si vybavíte úvodní scénu Spielbergova dramatu Zachraňte vojína Ryana, kdy nekryté americké vojáky kosily po desítkách německé kulomety. O životě a smrti tehdy nerozhodoval ani tak vojenský um, jako prachobyčejné štěstí. Strach měli spolehlivě všichni - ať už se krčili v zákopech nebo za řízením tanku či stíhačky.
„Spadl jsem do vody a s kamarádem jsme museli skoro hodinu a půl plavat. Neměli jsme strach z toho, že bychom se utopili, ale z toho, aby nás nepřejely výsadkové lodě, které byly všude kolem. Byla mlha a mohli nás klidně přehlédnout,“ vzpomíná na hrůzný zážitek z torpédování svého křižníku Dragon polský námořník Zygmunt Sokolowski.
Třicet sedm jeho kamarádů takové štěstí nemělo. O bytí a nebytí rozhodovaly v Normandii často úplné maličkosti. V případě Ladislava Jindry z americké 29. pěší divize to bylo blahopřání od tetičky k narozeninám.
Pocitům vojáků, kteří zažili a přežili spojeneckou invazi, věnovali zpravodajové Jiří Hošek a Jan Šmíd další díl seriálu o 70. výročí této historické události
„Přišel jeden, co mě znal. A povídá, tam vzadu máš psaní. Tak jsem řekl, že se tam půjdu podívat. Že mi moje teta poslala přání k narozeninám. Když jsem přišel zpátky, tak jsem našel, že zákopy dostaly direct hit. Tak jsem byl zachráněný. Ještě mám někde nahoře tu kartu,“ popisuje.
Angličan Jack Toombs létal coby palubní střelec bombardéru od prvního do posledního roku války. Čistě podle statistik měl být dvakrát až třikrát po smrti. V době spojenecké invaze létal u takzvané Pathfinder Force, tedy jednotky ‚značkařů‘, která označovala cíl pro další bombardéry.
„Někdy jsem cítil vzrušení, ale někdy jsem měl opravdu pocit, že nadešel můj poslední den. Výbuchy granátů člověk viděl, slyšel i cítil pod nohama ve střelecké věži. U Pathfinder Force létaly další bombardéry nad námi, ze země stříleli Němci, a tak jsem si připadal jako maso v sendviči,“ říká Toombs.
Strach o život přijde až po boji
Ani tanky se na normandském bojišti nevyznačovaly moc velkou životností. Co se honilo hlavou řidiči tanku Sherman 1.polské obrněné divize Wladyslawu Dwojakovi?
„Ve válce, když už se ocitnete v boji, ve víru boje, to už nemáte strach. Člověk dostane takovou bojovou horečku. Když vidí, že někde vedle něj hoří zasažený tank, ještě víc v něm roste nenávist. Už neexistuje strach z toho, že zahyne. Na to se v tu chvíli nemyslí. To přijde až pak, po boji,“ dodává.
Na hřbitovech v Colleville, Banneville nebo Bény najdeme bohužel tisíce náhrobků mužů, kteří před 70 lety potřebné štěstí neměli. Opravdových mužů.
