Brazilci jsou při zápasech své reprezentace nervózní, veselí i hysteričtí
Když se řekne, že Brazilci jsou fotbalem posedlí, ráno s ním vstávají a večer uléhají a vlastně se do něj rodí, a pak s ním i umírají, zní to abstraktně. Aby jiný fanoušek viděl, jak to vypadá v praxi, musí vyrazit třeba do jedné z hospod v Riu de Janeiru, kde na dálku sledovali tamní obyvatelé utkání svého týmu na domácím mistrovství světa proti Mexiku.
Hospoda, která se v překladu jmenuje Pivní ráj, přetéká žlutými postavičkami. Některé jsou poctivě zahalené do vlajky a všechny, včetně jednoho stolu plného brazilských seniorek, se upřeně dívají do tváří brazilských reprezentantů na televizní obrazovce.
Reportér Jan Kaliba vyrazil do hospody plné Brazilců a zjistil, jak moc mají domácí fanoušci fotbal v krvi
Ani pití si zde nejde objednat u nikoho jiného, než u fotbalistky s číslem deset na zádech, protože všechny servírky jsou navlečené do dresu brazilské fotbalové reprezentace. A tento „dress code“ vládl také u těch, kteří museli do práce. Alespoň na půl dne, než začalo oficiální volno.
„My Brazilci při mistrovství světa nosíme zeleno-žlutá trička všude, doma, na ulici i v práci, máme je jako uniformu. I u nás u soudu, kde pracuju, jsou tak všichni oblečení, všude je výzdoba v brazilských barvách a v den zápasu se nemůžeme dočkat, až budeme moct jít domů a sledovat zápas,“´vysvětluje Fernanda, ale je trochu nervózní z toho, že je vyrušena ze sledování televizní obrazovky.
Restaurace, ve které televize chybí, musí při mistrovství světa nutně zkrachovat. Naopak ty, které jsou obrazovkami osázené, mají o výdělek postaráno.
Když utkání začne, tak Brazilci lehce utichnou, nervózně posedávají a občas nespokojeně něco zamručí sousedovi do ucha. Hlavně ale drtí pěsti a všemožně tlačí své fotbalisty dopředu.
V Brazílii je 200 milionů trenérů
„Fandíme, ale vždycky nervózně. I když si myslíme, že máme nejlepší tým na světě, tak jsme nervózní. Ale taky veselí a šťastní, protože fotbal je naše první láska. A když prohrajeme, tak pláčeme, sice už ne tolik, ale většina pláče. Já se ale těším, až budeme plakat radostí,“ říká Brazilec Ricardo, který vyrůstal v Česku, o kterém se říká, že je v něm deset milionů trenérů. V Brazílii jich je o pár desítek milionů víc.
„Říkáme, že tady máme dvě stě milionů trenérů. Každý ví, jak má být složený tým, kde kdo má hrát a co musí dělat,“ dodává Ricardo.
Noční můrou brazilských fanoušků je, když nepadají góly. Když se schyluje k remíze 0:0, tak se nervozita mění v nevrlost a někdy i v solidní hysterii. Brazilci neuvěřitelně trpí tím, že jejich nejlepší řadou je obrana a i ona čtveřice fanynek v důchodovém věku ještě před konečným hvizdem platí, aby mohla odejít.
„Jsem z toho trochu zklamaná, i když pořád lepší, než kdybychom prohráli. Chodíme s holkami sledovat fotbal pravidelně už několik let a každá pamatujeme hodně. Největší radost jsme měly z pátého titulu mistrů světa v roce 2002. A největší zklamání bylo v roce 1950 porážka s Uruguayí,“ dodává jedna ze starších dam.
