Stáli jsme na kopci a z Ležáků stoupal dým, vzpomíná na tragédii pamětnice

Před 72 lety Němci jako pomstu za smrt říšského protektora Reinharda Heydricha vypálili Ležáky. Muže a ženy povraždili, děti odvlekli a některé poněmčili. Na osudné dny vzpomíná i Jiřina Malimánková, které tehdy bylo 11 let a žila s rodiči na samotě, necelý kilometr od místa tragédie. Dnes žije v Habrech na Vysočině.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jiřina Malimánková | Foto: Petr Palovčík

„Ležáky, Ležáky, vesničko malá, v rose ses koupala dnešního rána,“ zpívá Jiřina Malimánková, které je 83 let. V den vypálení Ležáků jí bylo jedenáct.

„Vzpomínám si, že byla krásná, modrá obloha. A když jsme šly jako děti na kopec a viděly, že v dolíku stoupá kouř, tak jsme myslely, že hoří,“ vzpomíná.

Přehrát

00:00 / 00:00

S paní Jiřinou Malimánkovou natáčel redaktor Petr Palovčík

Ze samoty, kde s rodiči bydlela, přišla akorát do druhé blízké vesnice, odkud se lidé chystali na pomoc.

„Soused vzal kola, jak přijel na státní silnici, tak tam byla auta německých vojáků. Strhli ho z kola, řekli, že dál nikdo nesmí jet a že vypalují Ležáky,“ pokračuje.

Z okolních kopců pak pozorovali, jak postupně stoupá černý a bílý kouř z jednotlivých domů. „My jsme nevěděli, co se s nimi stalo. To až potom, až druhý den to hlásilo rádio. A to se rozkřiklo, že muži a ženy byli zastřeleni. Když si na to vzpomenu, tak se mi to tady svírá,“ říká paní Malimánková.

V noci po vypálení přišla z Ležáků jen drobná domácí zvířata. „K nějakým lidem tam přiběhl pes a večer utíkal na Ležáky a pořád vyl. Tak ho vázali, protože Němci tam hlídali ve dne v noci a zastřelili by ho,“ doplňuje.

Odvaha některých lidí

Vyhlazená obec Ležáky, nejviditelnejší výsledek pardubického gestapa | Foto: Archív Tomáše Klementa

Paní Jiřina ale nezapomněla na odvahu některých lidí. „Paní učitelka nás zavolala a říkala: ‚Děti, víte, co se tady včera stalo? Kdyby se vám stalo, a někam vás odvezli, musíte si pamatovat, že jste české děti, a jak se jmenujete.‘ Ta byla tehdy odvážná,“ líčí Jiřina Malimánková.

V prvním roce po válce se stal den vypálení Ležáků národní poutí. Na místo, kde stávala kdysi bezvýznamná malá obec, přišly tisíce lidí. „Byl tam postavený dřevěný kříž a na něm trnová koruna. Pak tam bylo plno černých vlajek. Říkali, že tam bylo dvě stě tisíc lidí. Lidi chodili ze všech stran. A všichni strašně brečeli,“ vzpomíná.

Paní Jiřina tehdy potkala i dvě bývalé spolužačky, které vypálení Ležáků přežily. „Našli dvě ležácké děti a přivedli je tam. Ony byly blonďaté a v těch vláscích měly velké černé mašle. A neuměly česky. Ta jedna říkala: ‚Ich bin nicht Jarmila Štulik. Ich bin Kamila Petl. Prostě nevěděly,“ dodává.

Jiřina Malimánková do svatby chodila na místa, která dobře znala a kde přišla i o své příbuzné, každý 24. červen. Dnes žije desítky kilometrů daleko. Ale na Ležáky nikdy nezapomněla. „Běda vám, vrahové, svět na vás patří, Ležáky pomstí ti slovanští bratři,“ uzavírá paní Jiřina.

Ležáky | Foto: Český rozhlas

Petr Palovčík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme