Mučení, znásilňování a vraždění. Od konce genocidy ve Rwandě uplynulo 20 let
Až milion lidí zabily milice Hutuů při genocidě ve Rwandě v 90. letech. Masakry v tomto malém státě ve střední Africe trvaly téměř 100 dní. Mezinárodní společenství tomu tehdy odmítalo uvěřit a nechtělo zasáhnout. Přesně před 20 lety povstalecké oddíly převzaly nad zemí kontrolu, a vraždění tak definitivně skončilo.
Consolee Nishimwové tehdy bylo čtrnáct let. Jako zázrakem se jí podařilo přežít. Spolu s matkou a mladší sestrou se ukrývala, jak mohla. Krutostem ale přesto neunikla.
„Popadl mě muž, který byl dlouho mým sousedem, roky jsem ho předtím potkávala. Zbil mě a pak mě znásilnil. Od té doby jsem HIV pozitivní,“ svěřuje se.
A to všechno jenom proto, že patří k menšinovému etniku Tutsiů. Ti měli dříve ve rwandské společnosti výsadní postavení. Obvykle byli pastevci a belgičtí kolonizátoři jim svěřovali důležitá místa.
Reportáž o genocidě ve Rwandě, která skončila před 20 lety, natočil Viktor Daněk
Fyzicky byli od Hutuů ale prakticky nerozlišitelní. Klíč k jejich rozdělení byl jednoduchý.
„Kdo měl méně než deset krav, byl Hutu. Kdo vlastnil více než deset krav a používal nějaké další pracovní síly, byl Tutsi,“ vysvětluje Cyriaque Ngoboka.
V 60. letech se Rwanda osamostatnila, většinoví Hutuové převzali moc a Tutsiové o svá místa přišli. Když se země dostala v 90. letech do ekonomických potíží a Tutsiové stále častěji podnikali výpady ze sousední Ugandy, společnost se radikalizovala.
Militantní Hutuové Tutsiům přezdívali švábi. A kdo Tutsiům jakkoliv pomáhal, byť by to byl Hutu, stal se zrádcem. „Místní rozhlas a důležití lidé řekli jasně: Tutsiové se snaží znovu se chopit moci. Když vy Hutuové nic neuděláte, nebudete bojovat proti nim, zemřete,“ vzpomíná Cyriaque Ngoboka.
I on řádění přežil. Jako jediný pracovník OSN se staral o tisíce dětí na fotbalovém stadionu. Ostatní ale takové štěstí neměli.
Militantní Hutuové stavěli na silnicích zátarasy a podle identifikačních průkazů selektovali, kdo může pokračovat v cestě a kdo bude mučen a zabit mačetou. Mezinárodní společenství tehdy jen nečinně přihlíželo.
„Já jsem měl intenzivní pocit, jako by Rada bezpečnosti ztratila kormidlo. Prostě nevěděla, co dělat. Týdny a týdny se zabývala různými věcmi. Na genocidu se pozornost prostě neupínala,“ říká bývalý český vyslanec při OSN Karel Kovanda.
Američané měli ještě v živé paměti neúspěšnou intervenci v Somálsku. Do další riskantní operace se jim proto nechtělo.
„Spojené státy se do Somálska vydaly v říjnu roku 1993, jejich vojáci tam nebyli příliš úspěšní a americkou veřejnost naprosto vyděsily násilné snímky, kde místní ozbrojenci vláčeli mrtvé americké vojáky po ulicích Mogadišu,“ popisuje Kovanda.
Nad Rwandou nakonec převzaly kontrolu povstalecké oddíly a vraždění skončilo. Consolee Nishimwové je dnes 34 let. Hrůzy, které prožila, ji ale provází dodnes.
„Byla to dlouhá a bolestivá cesta. Teď už se cítím trochu lépe, i když stále mívám noční můry. Vidím věci, kterými jsem prošla.“ Consolee přežila. Na rozdíl od jejího otce a tří bratrů a stovek tisíc dalších. Dodnes není jasné, kolik lidí při masakru přišlo o život. Odhady se blíží až k milionu.
„Téměř každý Rwanďan někoho ztratil a je velmi těžké začít znovu. V současné Rwandě je téměř tabu nebo společensky nepřijatelné mluvit o Hutuech a Tutsiích. Všichni říkají: Jsme Rwanďané,“ uzavírá ředitelka české pobočky Unicef Pavla Gomba, která Rwandu několikrát navštívila.
I když se to zdá neuvěřitelné, obě etnika se po letech dokázala smířit.
