Mučení, znásilňování a vraždění. Od konce genocidy ve Rwandě uplynulo 20 let

Až milion lidí zabily milice Hutuů při genocidě ve Rwandě v 90. letech. Masakry v tomto malém státě ve střední Africe trvaly téměř 100 dní. Mezinárodní společenství tomu tehdy odmítalo uvěřit a nechtělo zasáhnout. Přesně před 20 lety povstalecké oddíly převzaly nad zemí kontrolu, a vraždění tak definitivně skončilo.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Děti ve Rwandě, památník genocidy v Ntaramě | Foto: Robert Mikoláš

Consolee Nishimwové tehdy bylo čtrnáct let. Jako zázrakem se jí podařilo přežít. Spolu s matkou a mladší sestrou se ukrývala, jak mohla. Krutostem ale přesto neunikla.

„Popadl mě muž, který byl dlouho mým sousedem, roky jsem ho předtím potkávala. Zbil mě a pak mě znásilnil. Od té doby jsem HIV pozitivní,“ svěřuje se.

A to všechno jenom proto, že patří k menšinovému etniku Tutsiů. Ti měli dříve ve rwandské společnosti výsadní postavení. Obvykle byli pastevci a belgičtí kolonizátoři jim svěřovali důležitá místa.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž o genocidě ve Rwandě, která skončila před 20 lety, natočil Viktor Daněk

Fyzicky byli od Hutuů ale prakticky nerozlišitelní. Klíč k jejich rozdělení byl jednoduchý.

„Kdo měl méně než deset krav, byl Hutu. Kdo vlastnil více než deset krav a používal nějaké další pracovní síly, byl Tutsi,“ vysvětluje Cyriaque Ngoboka.

V 60. letech se Rwanda osamostatnila, většinoví Hutuové převzali moc a Tutsiové o svá místa přišli. Když se země dostala v 90. letech do ekonomických potíží a Tutsiové stále častěji podnikali výpady ze sousední Ugandy, společnost se radikalizovala.

Militantní Hutuové Tutsiům přezdívali švábi. A kdo Tutsiům jakkoliv pomáhal, byť by to byl Hutu, stal se zrádcem. „Místní rozhlas a důležití lidé řekli jasně: Tutsiové se snaží znovu se chopit moci. Když vy Hutuové nic neuděláte, nebudete bojovat proti nim, zemřete,“ vzpomíná Cyriaque Ngoboka.

I on řádění přežil. Jako jediný pracovník OSN se staral o tisíce dětí na fotbalovém stadionu. Ostatní ale takové štěstí neměli.

Militantní Hutuové stavěli na silnicích zátarasy a podle identifikačních průkazů selektovali, kdo může pokračovat v cestě a kdo bude mučen a zabit mačetou. Mezinárodní společenství tehdy jen nečinně přihlíželo.

„Já jsem měl intenzivní pocit, jako by Rada bezpečnosti ztratila kormidlo. Prostě nevěděla, co dělat. Týdny a týdny se zabývala různými věcmi. Na genocidu se pozornost prostě neupínala,“ říká bývalý český vyslanec při OSN Karel Kovanda.

Američané měli ještě v živé paměti neúspěšnou intervenci v Somálsku. Do další riskantní operace se jim proto nechtělo.

„Spojené státy se do Somálska vydaly v říjnu roku 1993, jejich vojáci tam nebyli příliš úspěšní a americkou veřejnost naprosto vyděsily násilné snímky, kde místní ozbrojenci vláčeli mrtvé americké vojáky po ulicích Mogadišu,“ popisuje Kovanda.

Nad Rwandou nakonec převzaly kontrolu povstalecké oddíly a vraždění skončilo. Consolee Nishimwové je dnes 34 let. Hrůzy, které prožila, ji ale provází dodnes.

„Byla to dlouhá a bolestivá cesta. Teď už se cítím trochu lépe, i když stále mívám noční můry. Vidím věci, kterými jsem prošla.“ Consolee přežila. Na rozdíl od jejího otce a tří bratrů a stovek tisíc dalších. Dodnes není jasné, kolik lidí při masakru přišlo o život. Odhady se blíží až k milionu.

„Téměř každý Rwanďan někoho ztratil a je velmi těžké začít znovu. V současné Rwandě je téměř tabu nebo společensky nepřijatelné mluvit o Hutuech a Tutsiích. Všichni říkají: Jsme Rwanďané,“ uzavírá ředitelka české pobočky Unicef Pavla Gomba, která Rwandu několikrát navštívila.

I když se to zdá neuvěřitelné, obě etnika se po letech dokázala smířit.

Simona Bartošová, Viktor Daněk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme