I ten lev by tu pošel
Fakt, že sotva dvanáctitisícové městečko, či spíše městys Gravelines hostí základní skupinu evropského šampionátu basketbalistek, je nejen pro mne, ale prakticky pro všechny zúčastněné stejně nepochopitelný jako třeba záhada bermudského trojúhelníku. Přesto existuje a jeden každý se s ním musí vyrovnat. Gravelines samo nám to ovšem zatím příliš neusnadnilo.
Vše začalo už na nádraží, či spíše nádražíčku, na kterém jsme s jedním slovenským kolegou den před zahájením šampionátu vystoupili. V první chvíli jsme se chtěli vrátit do lokálky, ale průvodčí a hlavně nápis na čekárně mluvili jasně "GRAVELINES". Naše překvapení se změnilo v zoufalství, když výpravčí, který sice nevěděl ani zbla o mistrovství Evropy, neřkuli basketbale, ale pochopil že potřebujeme do "centra města", máchl rukou do dáli a prohlásil, že za třicet minut bychom tam mohli dojít. Naštěstí přeháněl, stačilo 15 minut ostré chůze, tu zbývající čtvrthodinu ovšem trvala cesta do haly Sportica, která sama měla být, dle informací organizátorů, v centru města. Francouzská zpravodajka litevského deníku Lietuvos Rytas mi později líčila, jak se pokusila cestu absolvovat taxíkem. Jak zjistila, v Gravelines jsou čtyři vozy a první z nich by jí mohl naložit po třech hodinách čekání na nádraží . . .
Od neplánované procházky už sice uplynulo pár dní, ale otazníky kolem toho, proč sem byla umístěna základní skupina evropského šampionátu nijak nevybledly. Spíše naopak. Gravelines samo totiž nemá dostatečnou ubytovací kapacitu, a tak je šestice zúčastněných týmů rozstrkána po hotelích v Dunkerque (20 kilometrů podél pobřeží na východ) a Calais (20 kilometrů podél pobřeží na západ). Autobusy je do Gravelines přiváží pouze na tréninky a zápasy a bezprostředně po nich je opět "eskortují" zpět. Prostě "ideální" uspořádání nejen pro novináře, ale hlavně pro trenéry a hráčky samotné. Jakékoli okoukávání soupeřek je prakticky znemožněno a zejména příprava na úvodní zápasy byla tak trochu loterií. Nemluvě o sběru informací pro média. Když se před začátkem turnaje spekulovalo o možných změnách programu úvodního dne z piety k obětem bestiálních atentátů v USA, veškerá jednání probíhala v Dunkerque. Bratru 20 kilometrů po dálnici, leč oficiální doprava pro akreditované novináře neexistuje a z Gravelines do Dunkerque jede v době přepravní špičky jediný autobus za hodinu a vlaky za celý den by spočítal na prstech jedné ruky.
To vše by ale člověk, respektive novinář dokázal překousnout, Vždyť má k dispozici veškeré komunikační vymoženosti 21. století. Poněkud horší to ovšem je s životem v Gravelines jako takovým. Před desátou hodinou ranní toho moc nenakoupíte (o nějaké té kávě a snídani ani nemluvě) a když se po dopoledním tréninku rozhodnete jít na oběd, nejste na tom o moc lépe. Pokud propásnete přesně vymezený čas kolem poledne, kdy se v restauracích vaří, máte smůlu. Nejpozději po půl druhé vás personál zdvořile upozorní, že kuchyň už je zavřena a popřeje vám hezký den. A zapomeňte na to, že byste se spokojili s něčím studeným. Místní obchody včetně supermarketů dodržují siestu až s překvapivě jižanskou zavilostí. Mezi 12. a 15. hodinou se můžete třeba na hlavu stavět, Gravelines tráví siestu a je mu jedno, že Vám v 15:00 začínají první zápasy, které byste měl sledovat. Když máte hodně štěstí narazíte na otevřenou kavárnu, leč kafe hladového nezasytí. Večer to pak není o mnoho lepší. Poslední klání končívá kolem půl desáté. Pokud jde vše hladce, to znamená, že vás nepozlobí jedna z dlouhé řady technických pomůcek respektujících Murphyho zákony od mikrofonu přes počítač až po telefonní linky, můžete tiskové středisko opustit chvíli po desáté. Empirickým výzkumem bylo ovšem novinářskou obcí zjištěno, že absolutní většina místních restaurací přestává vařit v devět . . .
Přitom městečko v ústí řeky Aa rozhodně není ošklivé místo a dozajista je i vyhledávaným turistickým letoviskem. Podle pečlivě zrekonstruovaných opevnění lze soudit, že druhdy hrálo na mapě Evropy daleko významnější úlohu. Přetahovali se o ně Francouzi, Španělé či Angličané a dozajista právem se honosí lvem ve svém znaku. Evropskému šampionátu basketbalistek ovšem nastavilo tvář plnou nezájmu. Pokud by dnes do Gravelines nějaký ten lev zavítal, třeba s českou výpravou, dozajista by tu brzy nudou zcepeněl.
