Ondra Synek radit před startem nechce, říká trenér Doleček
Povolání trenéra někdy přináší slávu, velké peníze a radost ze života, jindy pro změnu špatné spaní, obavy z kritiky netrpělivých fanoušků a nejistotu při pomyšlení na to, co bude zítra nebo za týden. Tohle všechno se ale týká v tuzemských podmínkách především fotbalu či hokeje - tedy sportů, o kterých se dnes a denně píše a debatuje. Ale jsou i jiná, poklidnější odvětví, kde trenérské nezdary, ale také úspěchy zůstávají stranou pozornosti. Den před startem světového šampionátu veslařů proto není od věci představit jednoho takového zasloužilého muže - Milana Dolečka, který už pěkných pár let spolupracuje se skifařem Ondřejem Synkem.
Trénovat úřadujícího mistra světa a vítěze Světového poháru, to musí být radost. Stačí poplácávat ho po zádech a nic víc není potřeba, nebo ano?
„Samozřejmě, že je toho potřeba víc. Nechci se nějak chválit nebo zveličovat své zásluhy, ale není to jen o chválení a plácání po zádech. Okolo je potřeba udělat spoustu drobných prací, aby byl výkon dokonalý a mohl být mistrem světa.“
Bled se může pochlubit velmi krásným okolím, ale je to přírodní dráha a jako taková nemá na břehu doprovodnou cestu, po které může trenér uhánět na kole a koučovat svého svěřence.
„To samozřejmě nemá, jako závodník jsem na takové dráze jezdil rád, neměl jsem rád kanály. Nicméně jako trenér to rád nemám, protože odpadá činnost trenérská ve smyslu hodnocení ostatních závodníků, dojem z jejich výkonů a také plánování strategie pro finálový závod. V batohu mám připravený velký dalekohled a vysílačky, budu sedět na břehu a sledovat, jestli soupeři jedou naplno nebo šetří síly.“
Před startem máte potřebu ještě honem něco poradit, co to bývá?
„Ondra před startem už moc radit nechce, takže jsou to spíš stěžejní pokyny ohledně toho, co vypozoruju z rozjížděk a semifinále. Říkám mu, jak se má připravit na kterou pasáž a který závodník na něj bude kde útočit. Závěrečný pokyn je ten, aby si to užil, všechny je spráskal a zajel dobře.“
To v poslední době dost často vychází. Co se týče soupeřů, vy sledujete nejen jeho výkony, ale i to, jak vystupuje před novináři – to se týká třeba Novozélanďana.
„Byl jsem zvědavý, jakým tónem bude s novináři mluvit. Trošku mi to začínalo připomínat boxerské šarvátky, kdy se jeden kasá, jak druhého porazí a zbije. Ondra ale na takové provokace moc neslyší a nereaguje. Rozhodně by ho nepopichoval přes média. Uvidíme v závodě, po něm bude jasno.“
Nejdůležitějším nádobíčkem pro veslaře je samozřejmě loď. Kdy naposledy jste ji měnili?
„Podařilo se nám mít dvě lodě takřka totožné, liší se jen zařízením, ve kterém jsou uložena vesla – jedno je kovové a druhé karbonové, modernější. Já k němu byl skeptický, protože Ondra už jednou karbonové měl a to byla nejhorší sezona, jakou jsem s ním zažil. Ale tenhle je jiný a Ondrovi se na něm jezdí dobře, takže teď máme dvě lodě, obě jezdí dobře a nemáme problém se střídáním tréninkových míst.“
