Revoluce požírá své děti? Jste svobodní, ale myslete si totéž, co my. Jinak vás čeká pomsta lidu

Věřili Trocký, Zinověv, Kameněv či Bucharin v komunismus? Věřili v něj Slánský a spol.? Zcela jistě. Věřili natolik silně, že se dopouštěli i hanebností, jen aby svůj sen prosadili? Nepochybně.

RČENÍ POD RENTGENEM Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Revoluce požírá své děti. | Foto: Osaro Konečná, iROZHLAS.cz | Zdroj: Český rozhlas

Věřili svým soudruhům? Určitě, do jisté míry (prý to byl Klement Gottwald, kdo prohlásil: „Soudruzi, my si věříme - ale pro jistotu se budeme hlídat.“).  A našly si budoucí oběti čas na pečlivé studium dějin Francouzské revoluce? Stěží. Jinak by Trocký, Slánský a spol. pochopili, že revoluce má tendenci požírat vlastní děti. A třeba by se ještě zavčasu začali bát.

REVOLUCE POŽÍRÁ SVÉ DĚTI

Hluboce pravdivý příměr girondisty Pierra Vergniauda, skvělého řečníka, bystrého analytika a nepříliš schopného politika.  Žil a zemřel v osmnáctém století.

Patrně se ke své škodě nezamysleli ani nad pěkným asijským úslovím o jízdě na tygru. Když se vezete na hřbetě mocného zvířete, všichni vám jdou z cesty. Potíž je v tom, že se tam musíte za každou cenu udržet. Zaváháte, spadnete – a řekněte sami, může tygr v  bezmocném stvoření, které leží na zádech a heká, vidět pána? Ne. Už v něm, naprosto logicky, vidí potravu.

Postřeh o revoluci, která požírá vlastní děti, odkázal příštím věkům francouzský revolucionář Pierre Vergniaud. V roce 1793 chystali jakobíni rozhodující útok na girondisty a Vergniaud, sám girondista, se tomu pokusil zabránit.

13. března přednesl v Národním shromáždění podmanivý projev, v němž atmosféru v parlamentu i ve společnosti popsal značně chmurně: Člověk nemůže mluvit o úctě k právům, o lidskosti, spravedlnosti a o lidských právech, aniž by ho někdo vzápětí neoznačil za intrikána, kontrarevolucionáře či aristokrata. Ti druzí, kteří uchvátili řízení státu a usměrňují veřejné mínění (tedy jakobíni), vyzývají k vraždění a podněcují drancování. A přesto drze tvrdí, že opravdovými vlastenci jsou pouze oni.

Podle Vergniauda však není vše ztraceno: 

Pierre Vergniaud na rytině z knihy Velcí muži a velké činy Francouzské revoluce z roku 1889. | Foto: H. Rousseau, E.Thomas | Zdroj: Wikimedia Commons (Public domain)

Lidem zůstali obránci, kteří je mohou osvítit; muži, kteří od prvního dne revoluce věřili v její úspěch a zasvětili jí vše. Ne proto, aby pod vlajkou svobody našli způsob, jak se pošpinit zločiny, a by získali ohromné domy a kočáry, zatímco pokrytecky vystupují proti bohatství; ale proto, aby společně pracovali a vytvářeli štěstí své země, obětujíce tomuto snu svou duši, vyznání, štěstí, práci i rodinu. Jedním slovem, vše, co jim bylo nejdražší. 

A co z toho ti obětaví mučedníci (čili girondisté) mají? Pranic! Pouze trápení, poněvadž nepřátelé, kteří nemohou jejich poctivost vystát, se je všemožně snaží zničit. Pomlouvají je a zastrašují všechny, kteří by je toužili podpořit. A přitom nabádají: 

Jste svobodní; ale myslete si totéž, co my, jinak vás čeká pomsta lidu. Jste svobodní; ale klaňte se modle, které podkuřujeme, nebo vás čeká pomsta lidu. Jste svobodní; ale připojte se k nám při pronásledování těch, o jejichž poctivosti a soudnosti pochybujeme, nebo vás označíme směšnými jmény a čeká vás pomsta lidu. 

A nynčko pozor: 

A tak se, občané, obávám, že revoluce stejně jako Saturn postupně požírá své vlastní děti, plodí despotismus se všemi pohromami, které jsou s ním spojeny. 

Jen pro připomínku: Saturn, řecky Kronos, spolkl všechny svoje děti hned po porodu, poněvadž znal věštbu, že jeden z  potomků ho svrhne z nebeského trůnu. A to se také nakonec stalo, poněvadž místo jejich nejmladšího dítěte, Dia, podala rozčilená matka krkavčímu otci kámen zabalený v plenkách. A Saturn ho bez protestů spolkl – takže Zeus mohl v bezpečí dorůst a v příhodný čas naplnit věštbu.

Nedivme se Vergniaudově odbočce do antiky. Francouzští revolucionáři, zavádějící republiku, se do ní vraceli s chutí a často. Inspirace antikou je rozpoznatelná v revolucionářském výrazivu, ve státních symbolech či v revolucionářské frygické čapce.

Ale zpět k Vergniaudově řeči z 13. března 1793. Girondista v ní přesně odhadl další vývoj: 

Muži obdaření nedotknutelností spojenou s funkcí zástupce lidu mají ve svých rukou všechen majetek republiky, mají k dispozici všechny úřady, výsady a prostředky k uplácení a zastrašování; všechny prostředky k intrikám, zkaženosti, k popularitě a dokonce ke vzpouře. Zničí celou vahou své nadvlády Národní shromáždění, které se v jejich rukou stane pouhým nástrojem legalizace jejich zločinů a tyranie. A pokud by proti této nové tyranii nějaký občan pozvedl hlas, revoluční tribunál jej bude vyšetřovat a vyslýchat jako spiklence. Jeho hlava padne. Tím si vynutí mlčení a poslušnost.

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Vergniaud snad opravdu doufal, že po vyslechnutí jeho projevu půjdou poslanci do sebe, že si vezmou nazpět moc, kterou už drželi jakobíni. Takovým zachráncům země by pak vděční lidé žehnali se slzami radosti v očích, jak Vergniaud Národnímu shromáždění sliboval.

A co by v tom případě vděční lidé udělali s jakobíny? Nejspíš by je také čekala gilotina. V roce 1793 byla revoluce na požírání vlastních dětí zralá. Ale protože jakobíni byli nemilosrdnější a na mocenský střet lépe připravení, šli pod gilotinu girondisté. Včetně Pierra Vergniauda.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme