Sbírka sloupků začíná trefně od vejce neboli ab ovo. A dál pokračuje přes titulní Achillovu patu, gordický uzel, lakonickou mluvu či dělání s grácií až po žabomyší válku.
„Ta žena zářila krásou. Měla úplně černé vlasy, bělostnou tvář, hezký nos, ruce s krásnými prsty, půvabně utvářené rty. Prsy měla plné, bradavky jako by nedávno dospěly a trochu vystupovaly.“
Když Vespasiánovi jeho syn Titus znechuceně vytýkal, že požaduje daň i z veřejných záchodků, přistrčil císař korunnímu princi k nosu peníz z první platby a optal se, zda páchne.
Sokrates celou dobu věděl, že s bolehlavem ho čeká nejmírnější ze všech poprav, které Atény praktikovaly. Ty ostatní byly drastické, při nich šla veškerá filozofie stranou.
Kdyby se starých Římanů někdo optal, kudy se jde ke Koloseu, nejspíš by jim musel vysvětlovat, co že to vlastně chce. Oni totiž vedli Koloseum pod názvem Flaviovský amfiteátr.
Kdo jiný by mohl být Otcem vlasti? Kdekdo. Třeba Petr Veliký, Atatürk, George Washington, Sunjatsen či Nelson Mandela. A také mnoho císařů z doby starého Říma, v níž se titul Otec vlasti zrodil.
Když se v amfiteátru předváděla štvanice na exotickou zvěř, musel písek uvolnit místo stromům a keřům. Mimořádná obliba štvanic zavinila, že se některé zvířecí druhy dostaly na pokraj vyhubení.
„I svým vzezřením budil převeliký děs a byl obřího tělesného vzrůstu, takže se mu mohl jen nesnadno vyrovnat někdo z řeckých zápasníků nebo z nejbojovnějších barbarů.“
Sibyll - žen, které se naučily věštit od boha Apollona - bylo ve starověku povícero. Od věštkyň typu delfské Pýthie se odlišovaly tím, že prorokovaly, aniž by o to byly žádány.
Staří Římané měli pár nepřátel, kterých se skutečně báli. Nejvíc je však děsil ten, který už jako osmiletý přísahal, že bude až do své smrti nenávidět Řím. Jmenoval se Hannibal, „dar boha Baala“.
Časem se vžil zvyk, že imperátorem se stává jen vojevůdce, kterého vybrali vojáci či senát. Podmínkou bylo, že zvítězil v důležité bitvě. Titul mu však byl pouze propůjčen.
Věřili Trocký, Zinověv, Kameněv či Bucharin v komunismus? Věřili v něj Slánský a spol.? Zcela jistě. Věřili natolik silně, že se dopouštěli i hanebností, jen aby svůj sen prosadili? Nepochybně.
„Majíce téměř jako v rukou vítězství, je ničemně stratili, poněvadž nepřítel uznal a to spatřil, že císařské vojsko již toliko k loupeži chvátá a měří."
O Slovanech Prokopios tvrdí, že „původně nešetřili žádný věk a od okamžiku, kdy vykročili na římské území, pobíjeli každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá zem byla pokryta mrtvolami“.
Většina starověkých autorů se domnívala, že Pýthii uváděly do transu sirné páry. Vyskytly se však i názory, že se Pýthie na věštecké expozé připravovala žvýkáním omamných listů.
U podhorské silničky vroubené březovou alejí přežvykuje na sytě zelené lučině stádo viditelně spokojených černobílých krav. Slunce hřeje, ale nepálí. Obloha je šmolková. A všude klid a mír.
Rytina z roku 1628 zpodobňuje kardinála Richelieua, jak se shovívavě, leč vítězně sklání k orlu a lvu zakovaným do řetězů. Lev ukazuje zuby, orel se kaboní, ale je zřejmé, že už se smiřují s prohrou.
Před dvěma tisíci třemi sty a několika desítkami let miloval ve městě Halikarnassu bratr sestru a sestra bratra a z té velké lásky vzešlo první mauzoleum.