Fotky dětí ze sítí můžou vést ke kyberšikaně nebo skončit na pornoserverech, říká odborník

Sdílení snímků z ultrazvuku je neetické. Dnešní děti jsou stavěny do situace, kdy ještě neumí číst, psát, mluvit, ale digitální stopu už mají robustní a nesmazatelnou. David Kudrna z oddělení vzdělávání Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost upozorňuje, že digitální stopu vytváříme každým sdílením nebo nahranou fotografií. Podotýká také, že správně by si měl každý o své digitální stopě rozhodnout sám.

Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Odborník na kybernetickou bezpečnost David Kudrna | Foto: Tereza Kráčmarová

Co si máme představit pod pojmem digitální stopa?
Je to cokoliv, co za sebou jako uživatelé na internetu zanecháváme. Digitální stopa ukazuje mě jako člověka v on-line prostoru, formuje moji internetovou identitu, osobnost, povahu. Například na sociálních sítích jsou to komentáře, lajky, sdílení a další aktivity. Jsou to naše videa, články, fotografie.

Může digitální stopa být pozitivní, v náš prospěch?
Vždy záleží na tom, jak se na internetu chováme. Digitální stopa není sama o sobě nic negativního. Je to zkrátka soubor informací, které je možné spojit s naší osobou. Může mít například podobu vzdělávacího nebo osvětového charakteru, občanské iniciativy. To vše může být pozitivní. Záleží pak do značné míry na nás, co publikujeme a sdílíme. 

Ne každý je na internetu aktivní a ne každý má účet na sociálních sítích. Může mít i přesto taková osoba digitální stopu?
Digitální stopu nám může vytvořit i naše okolí. Dokonce ani my sami nemusíme být on-line a přitom můžeme mít digitální stopu. V širším kontextu jsou to i fotky, na kterých nás někdo označí, videa, na kterých jsme, aniž bychom o tom věděli. 

Dokáže nějak digitální stopa ublížit?
Představme si situaci, kdy se dítě s rodiči přestěhuje do nového města. Děti přichází do nové třídy, která je přirozeně zvědavá. Nového spolužáka si vyhledávají, sledují, o koho se jedná. A to může vést k různým následkům.

Jak kvůli hackerům nepřijít o data? Šifrovacím virům se dá bránit, pomůže i zálohování dat

Číst článek

Dítě může například dostat přezdívku ještě dřív, než se s kolektivem seznámí, a pomalu být vyčleňováno. Může zde vznikat prostor pro kyberšikanu nebo jinou formu on-line agrese, kterou třída vnímá jako legraci. A to vše na základě nalezených a třeba špatně interpretovaných informací.

Může něco takového potkat i dospělého člověka?
U dospělých je tu zase klasický příklad při hledání zaměstnání. Není ničím neobvyklým, že personální oddělení se na budoucího potenciálního zaměstnance a jeho on-line život podívá.

Slyšel jsem i o případech, kdy právě negativní digitální stopa vedla k tomu, že dotyčný pracovní místo nedostal. Zda je to správné a etické, nebo není, je na jinou debatu. Jedná se však o praktiku, která se děje a bude dít stále častěji.

Jak si určit hranice, co ještě sdílet a co už ne?
Žijeme v době, kdy se informační prostor a internet staly nedílnou součástí našeho světa. Mění se lidské návyky, zájmy, hodnoty, kultura. Třeba sdílení fotografií na sociálních sítích není samo o sobě závadné, je ale potřeba přemýšlet nad vším v širším kontextu. K internetu bychom měli přistupovat jako k veřejnému prostoru. Vše, co sem dáváme, vnímejme jako veřejné.

Existuje vůbec na internetu soukromí? Pomůže například vytvoření soukromého účtu?
Já si to nemyslím. I když máme jen pár přátel na sociálních sítích nebo máme soukromý účet, kdokoli z nich si může uložit naši fotku nebo příspěvek a poslat ji někomu dalšímu, koho v přátelích nemáme. Je možná paradoxně lepší si nechat profil veřejný a přemýšlet opravdu o obsahu, který sdílíme, než žít s pocitem falešného bezpečí a soukromí. Člověka to více nutí přemýšlet.

Slyšeli jsme například od dítěte, že má dva profily na instagramu. Na veřejném jej sleduje matka, na soukromém už ne, aby si nemyslela, že je její dcera trapná. Zde ať si odpoví každý sám, zda to situaci řeší a co to vlastně znamená.

Ve spojitosti s digitální stopou se občas používá i pojem „sharenting“ (z anglických slov share – sdílet, parenting – rodičovství). Co konkrétně to slovo znamená?
Jedná se o sdílení fotografií dětí, které často bývají z určitých důvodů nevhodné. Typickým příkladem může být nahota dětí. Taková fotka vznikne i nevinně ve vaničce nebo na nočníku, což může rodičům připadat roztomilé.

Kyberšikana dětí na internetu roste. Predátoři u zpráv nekončí a rodiče často netuší, jak se bránit

Číst článek

Chtějí se například pochlubit známým, pobavit je. Často si však neuvědomují budoucí potenciální rizika pro dítě. Kdo z nás by chtěl, aby spolužáci v pubertě našli naši fotku na nočníku? Taková fotka se navíc může objevit i na dětském pornoserveru.

Přistupují dnešní rodiče ke sdílení informací jinak?
Dorůstá generace rodičů, která je na mobilní telefony, internet a interaktivitu poměrně zvyklá. Je zvyklá fotit a sdílet. Můžeme jen odhadovat, jak tato generace bude přistupovat k rodičovství a co za důsledky to pro současné děti přinese. Zatím vidíme, že sdílí například ultrazvuky a těhotenské testy – zajímavý fenomén.

Proč jsou nevhodné i fotky ultrazvuku? Často z nich ani pořádně nelze nic vyčíst…
Pokud budoucí rodiče sdílí fotky těhotenských testů a ultrazvuků, někdo by mohl namítat, že stejně není nic intimního vidět. To ale není podstata věci. Problém je, že digitální stopa je součástí naší skutečné identity.

Proto by mělo být každému ponecháno právo budovat si svou digitální stopu svědomitě a sám. Dnešní děti jsou ale stavěny do situace, kdy ještě neumí číst, psát, mluvit, ale digitální stopu už mají robustní a nesmazatelnou. Bavíme se zde tedy o etice.

Jak sdílení osobních fotografií rodiči vnímají děti?
Podle statistiky Univerzity Palackého v Olomouci má 7 % dětí zkušenost s tím, že jejich rodiče sdíleli jejich fotky nebo videa, i když si to děti nepřály. Rodiče by měli respektovat, že jejich děti jsou osobnosti, které mají svou důstojnost, a nepřipravovat je o ni.

Na internetu existuje i řada takzvaných mamablogerek a mamainfluencerek. Jejich profily jsou založené výhradně na dětech. Existuje způsob, jak citlivě sdílet postřehy z mateřství na internetu, ale neukazovat moc samotné dítě?
Existují i kompromisy a způsoby, jak být digitálně aktivní rodič, ale do soukromí dítěte nezasahovat přes pomyslnou etickou hranici. Pokud chceme sdílet fotku z porodnice, můžeme vyfotit a sdílet jen nožičku s visačkou, je to decentní, přitom jednoznačné.

Záleží i na mamince. Může si vybrat, jestli zveřejní fotku sebe těsně po porodu s miminkem, které ještě ani není vykoupané. Anebo může počkat na situaci, kdy se sama cítí lépe, miminko je v klidu. Sdílení fotek navíc není pouze otázkou maminek, ale i tatínků. Mnohdy jsou to právě oni, kdo sdílí úplně první fotku novorozence.

Vzdělávací program Digitální stopa | Foto: David Kudrna

Co dělá pro osvětu v oblasti kybernetické bezpečnosti Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB)?
Na odboru vzdělávání, výzkumu a projektů se věnujeme různým skupinám od dětí v mateřských školách po seniory. Pracujeme také intenzivně s úředníky. Naše programy jsou přizpůsobené cílovým skupinám tak, aby obsahovaly pro ně relevantní informace a pomohly jim chovat se na internetu bezpečněji.

V čem se tyto cílové skupiny liší?
U malých dětí se snažíme především budovat zdravé návyky k využívání digitálních technologií. Vnímat je jako nedílnou součást dnešního světa, ale současně si uvědomovat rizika s nimi spojená. Rodičům vysvětlujeme nástrahy, na které jejich děti mohou narazit, poukazujeme na úskalí, která je mohou ve výchově potkat, a ukazujeme jim cesty, jak s tím pracovat.

Komiks i videa. Kybernetický úřad spouští Digitální stopu, která má děti naučit bezpečnosti na sítích

Číst článek

Seniorům ukazujeme rizika spojená s řetězovými e-maily, hesly nebo odkazy. A nezapomínejme ani na úředníky, kterým se intenzivně věnujeme jako uživatelům, kteří pracují s různými důležitými informacemi nebo systémy. Jde nám o to, aby byli dostatečně informovaní a poučení.

NÚKIB také nabízí on-line výukový kurz Digitální stopa. Jak funguje a komu je určený?
Pomocí interaktivního komiksového příběhu se snažíme dětem přiblížit problematiku digitálních stop. Učitelé zde najdou materiály pro výuku, které mohou bezplatně vzít a využít. Snažíme se jim zjednodušit jejich práci a zmírnit jejich nejistotu, protože tento nástroj je sám o sobě edukativní a může ho využít i učitel, který digitální technologie sám aktivně příliš nepoužívá a nejsou mu blízké.

Tereza Kráčmarová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme