Lidský mozek rozeznává barvy různě. Jejich vnímání se liší i podle osobních zkušeností a řeči
Lidské oko dokáže vnímat miliony barev. Ale ne všichni rozpoznáváme barvy stejně, upozornil nedávno server britské stanice BBC. Rozdílné vnímání se přitom netýká jen barvoslepých. Tedy těch lidí, kterým ubývají nebo zcela chybí na sítnici čípky - buňky, které reagují na větší intenzitu světla.
Rozmístění a hustota čípků je různá také u lidí s „normálním viděním“. A právě proto můžeme vidět stejné barvy rozdílně. Mimo biologických předpokladů pak dokonce ani tolik nezáleží na tom, jak pozorovaný objekt skutečně vypadá.
Podle britské stanice jde spíše o to, jak mozek barvy interpretuje při snaze složit obraz, který pro něj bude smysluplný. Vnímání barev se zkrátka odehrává v naší hlavě a je tedy subjektivní – záleží na naší osobní zkušenosti s barvami.
BBC například uvádí, že existuje takzvaná synestezie, způsob vnímání barev, ve kterém je máme spojeny s konkrétními čísly a písmeny. Synestezie je často popisována jako propojení smyslů – člověk dokáže vidět zvuky a slyšet barvy.
Třídění do kategorií
Od narození se jako lidé učíme třídit předměty, barvy a emoce a téměř všechno si pojmenováváme. Takže ačkoliv naše oči dokáží vnímat tisíce barev, to, že o nich každý den komunikujeme, vyžaduje, abychom si je rovněž utřídili do smysluplných kategorií.
Třeba malíři nebo módní návrháři někdy používají vlastní barevnou terminologii, v níž dokáží rozlišit i odstíny, které by laik popsal všechny jedním slovem.
Pojmenování některých barev spektra se ale také liší u různých jazykových a kulturních skupin. Třeba v nářečí novoguinejského kmene Dani nebo u lidí, kteří v Libérii a Sieře Leone mluví jazykem bassa, se rozlišují jen světlé a tmavé barvy. Tmavou si spojují s chladem a světlou s teplem. Barvy jako černá, modrá nebo zelená tedy považují za chladné, zatímco bílou, červenou, oranžovou nebo žlutou za vřelé.
Neexistující slovo
Severoaustralští Warlpiriové dokonce slovo „barva“ vůbec neznají. To, co my tímto výrazem myslíme, oni vyjadřují bohatým slovníkem, který se vztahuje například k pocitu nebo funkčnímu smyslu. Za pozoruhodný označuje BBC fakt, že většina světových jazyků má své termíny pro pět základních barev.
Mozek neandrtálců se podle vědců vyvíjel déle než náš. Neznamená to ale, že byli chytřejší
Číst článek
Používají je třeba i Himbové v Namibii či Berinmové z deštných lesů v Papui-Nové Guineji. V případě těchto kmenů jde obvykle o označení pro tmavý a světlý odstín a rovněž červenou a žlutou barvu. Společný termín existuje pro modrou a zelenou, pro které se používá pojem blízký našemu slovu „studený“.
Podobný výraz měla v historii velština, stejně tak i japonština nebo čínština. Ve všech těchto moderních jazycích se z tohoto pojmu postupně stala dnešní modrá a začali jsme používat i zelenou. Japonština si pro zelenou našla svůj vlastní výraz, moderní velština si ho půjčila odjinud. Ruština, řečtina, turečtina a řada dalších jazyků mají pro modrou dvě různá slova, jedna vyjadřuje tmavší a druhá světlejší odstín.
Na stránkách BBC najdeme také poukaz na zjištění vědců, že naše vnímání barev se může změnit i během života. Řekové, kteří žijí delší dobu v Británii, dvojí vnímání modré opouštějí a mají tendenci pro ně dříve odlišné odstíny vnímat jako jeden jediný.
