Ano, bylo to velké zklamání a strávili jsme s kolegou devět měsíců tím, že jsme se ten šum snažili jakkoliv odstranit. Hledali jsme jeho možné zdroje. Postupně jsme vyloučili počasí, nedaleké město New York i jaderné zkoušky ve vesmíru.

Asi nejslavnější je párek holubů, který se vám zabydlel v anténě, ne?

Moc se jim tam líbilo. V zimě tam bylo teplo, přes léto zase chlad a nikdo je moc nerušil. Jenže jejich výkaly byly možným zdrojem toho šumu, který jsme neustále zaznamenávali, tak jsme je museli vyčistit. Ani to ale nepomohlo. Neustále jsme měřili asi o tři stupně Kelvina víc, než byl náš teoretický předpoklad.

Proč ale to zklamání a taková snaha eliminovat měření, které vám nakonec vyneslo Nobelovu cenu?

Chtěli jsme mít co nejdokonalejší anténu. Naším cílem bylo co nejpřesněji měřit vyzařování některých vesmírných těles a ani jeden jsme neměli vzdělání v oboru kosmologie.

Opravdu?

Na vysoké škole jsem chodil na jedinou přednášku z kosmologie a tam jsem se dokonce učil o teorii stálého stavu, což byla alternativa k velkému třesku, takže jsem opravdu neměl ponětí o tom, co jsme to našli. A vlastně nám ten šum jen překážel v našem výzkumu.

Kdy vám začalo docházet, že jste na stopě něčemu velkému?

Měli jsme kolegu, o kterém říkám, že byl internetem 60. let. Bernie strašně rád telefonoval a znal snad všechny vědecké týmy té doby, i to, co dělají. Prostě uměl spojit správné lidi dohromady. Když se dozvěděl o našem problému, tak nás odkázal na Princeton, kde právě teoreticky spočítali reliktní mikrovlnné záření a chtěli po něm začít pátrat. Byli potěšení, že jejich teorie je správná, ale zároveň zklamaní, že už je někdo předběhl.

Jak to říkáte, tak to skoro zní, jako byste si tu Nobelovu cenu ani nezasloužil. Je to tak?

Objev jsme udělali my, to je nezpochybnitelné. Byla celá řada týmů a lidí, kteří to mohli udělat před námi. Ale prostě jsme měli trochu víc štěstí. I když měl jsem trochu problém zařadit se po bok takových velikánů, jako byl Albert Einstein.

Kdo vás mohl předběhnout?

Poprvé reliktní záření změřili už začátkem 40. let, ale nepřikládali tomu velkou důležitost. Asi pět týmů se dostalo opravdu blízko, ale vždy zůstali těsně pod vrcholem. Dá se to brát i tak, že až my jsme sestrojili tak citlivou anténu, že ty tři stupně Kelvina byly měřitelné a nedaly se odbýt jako nějaká chyba měření.

Jaké to je dostat Nobelovu cenu?

Celá ta ceremonie ve Švédsku, to máte pocit, jako byste byl sám členem královské rodiny. To je prostě báječné. K ocenění samozřejmě patří i peníze, ale tehdy to celkem bylo jen asi 160 tisíc dolarů a já jsem dostal jen čtvrtinu z toho. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem si za ně nakonec koupil Saaba. Přece jen – za co jiného utratit švédské peníze než za švédské auto?

Změnila vám cena nějak život?

Musel jsem se mnohem více otevřít veřejnosti. Najednou byl o mě zájem. Ale zase jsem získal spoustu nových příležitostí cestovat po světě a setkávat se s novými zajímavými lidmi.

A co v práci, není těžké se vracet do oboru, ve kterém už jste dosáhl absolutního vrcholu?

Měl jsem štěstí, že jsem se k radioastronomii dostal v dobách, kdy vznikala a formovala se. Stále bylo co nového objevovat. Nuda to určitě nebyla a dodnes se věnuji výzkumu. Třeba teď na Havaji zdokonalujeme další anténu, která nám umožní sledovat, jak vznikají hvězdy.

Když se ještě vrátím k tomu vašemu výzkumu, strašně by mě zajímalo to, co jste tehdy v roce 1964 zachytil. Jaký zvuk vlastně vydává velký třesk?

Počkejte, mám to tu někde nahrané, je to prostě takový šum…

Ondřej Bouda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít