Přes den studuje, večer ošetřuje bezdomovce. ‚Nejtěžší je poslouchat jejich smutné příběhy,‘ říká medička
Studuje šestý ročník na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a ve volné čase se angažuje ve spolku Medici na ulici. A i když je dnes součástí vedení spolku, nejradši se stejně vrací na ošetřovny, kde pomáhá lidem bez domova. „Když si získáte něčí důvěru a on se otevře, tak je to skvělé. Některé příběhy, které nám vyprávějí, jsou fascinující,“ popsala Eliška Mocková v seriálu Narozeni do svobody, který představuje mladé inspirativní lidi.
Co pro vás znamená svoboda?
První, co mě nepadá, jsou možnosti a odpovědnost. Jako společnost bychom měli poskytovat rovné příležitosti všem bez ohledu na jejich socioekonomický původ, o což se u nás ve spolku snažíme. Zároveň máme i možnost někomu pomoct a něco změnit, aniž bychom za to byli jakkoliv trestáni, což je úplně skvělé.
V Prachaticích testují speciální ‚iglú pro bezdomovce‘. Je nehořlavé kvůli potenciálním klientům kuřákům
Číst článek
Naplnění a pokora
Co vás vedlo k tomu, že jste se začala aktivně zapojovat do komunitního života kolem vás a přispívat společnosti?
Měla jsem pocit, že jako medici máme obrovskou možnost pomoct, ale vůbec to nevyužíváme. Proto jsem hledala možnosti, jak se víc zapojit. Nejdřív jsem pomáhala v rámci IFMSA (mezinárodní organizace sdružující studenty medicíny, pozn. red.) s projektem Nemocnice pro medvídky, kdy jsme chodili do školek, aby se děti přestaly bát bílých plášťů.
Potom jsem narazila na spolek Medici na ulici, sebrala jsem odvahu a rozhodla se, že to zkusím. Zjistila jsem, že mě to hrozně moc naplňuje a je to skvělá příležitost, jak my jako medici můžeme z naší pozice někomu pomoct. A ten obrovský vděk ve mně vzbudil i obrovskou pokoru vůči tomu, co děláme.
Jak vypadá vaše práce ve spolku? Co třeba děláte ve vašem běžném dni?
Od té doby, co jsem ve vedení spolku, tak ne vždycky stíhám chodit na samotné ošetřovny. Přednášky ve škole mám většinou od 8 hodin od rána nebo dřív, proto se snažím vstát brzy a začít den dobrou snídaní a kávou, protože bez toho nemohu fungovat.
Pak si otevřu pracovní mail a snažím se zorientovat v tom, co je nového. Ve škole chodím většinou na výuku do nemocnic. Po škole jdu do práce, protože zároveň pracuji v Armádě spásy jako praktická sestra, kde také pomáhám s ošetřováním lidí bez domova.
V poslední době také máme poměrně často schůzky vedení, protože se blíží zima a snažíme se zkoordinovat náš postup v rámci zimních humanitárních opatření. Nejlepší věc pro mě ale je, že se občas vydávám na ošetřovny, když mi zbyde čas. Několikrát do týdne totiž ošetřujeme i večer. Když to jde, ráda se tam vydám pomoct mladším kolegům.
Kolik se vás ve spolku angažuje?
Já mohu mluvit jen za Prahu, za ostatní města statistiky nemám. Máme aktivní i méně aktivní členy. Sdružujeme se v rámci facebookové skupiny, která má v Praze několik stovek lidí, ale aktivně chodí ošetřovat desítky. Máme okolo třiceti nebo čtyřiceti lidí, kteří chodí ošetřovat i několikrát do roka. Dále máme i skupinu asi 20 zkušených studentů, kteří už ošetřovny znají a jsou tam pro mladší kolegy, aby z toho nebyli vyděšení. Množství lidí, kteří chodí ošetřovat, se ale hodně mění i kvůli zkouškám.
Fascinující příběhy
Co vás motivuje, posouvá a dodává energii? A co je pro vás naopak nejtěžší?
Pro mě je asi úplně nejvíc to, když se dostanu na ošetřovnu a mohu si povídat s lidmi, kterým pomáháme. Často jen přijdou a okoukávají, co děláme. Potom ale seberou odvahu a svěří se nám s věcmi, které ještě nikomu neřekli. Třeba se i báli jít do nemocnice nebo měli nějaké předsudky. Když si získáte něčí důvěru a on se otevře, tak je to úplně skvělé. Některé příběhy, které nám potom vyprávějí, jsou naprosto fascinující. To je pro mě naplňující.
Medici na ulici
- Medici na ulici je spolek studentů všech osmi českých lékařských fakult, který cílí své aktivity na podporu osob bez domova.
- Studenti, často ve spolupráci se sociálními pracovníky z dalších nízkoprahových organizací, zajišťují kontinuální chod nízkoprahových ošetřoven či sami vyráží pravidelně do terénu.
- Poskytovaná péče je zaměřena na základní ošetření akutních či chronických ran, konzultace zdravotního stavu nebo snahu o organizaci potřebné péče.
Nejvíc těžké je poslouchat velmi smutné lidské příběhy. A to je něco, s čím se musí každý z našich členů vyrovnat. Dlouhou dobu k nám třeba docházela jedna paní a najednou přestala, i když stále měla problémy, které s námi měla řešit. Netušili jsme, co se stalo a až po nějaké době jsme od sociálních pracovníků zjistili, že paní už není. Byla to pro nás celkem rána, protože si k pacientům časem vybudujeme nějaký vztah. I přes to, že je to vztah profesionální, tak nás ty příběhy mohou zasáhnout.
Součástí studia medicíny je určitě se i naučit mít svým způsobem odstup. Ale zase si lidsky dokážu představit, že když pracujete s lidmi, kteří opravdu jsou ve velmi špatné životní situaci, tak vás to musí zasahovat. Daří se vám nenosit si práci domů? Nepustit si takové příběhy pod kůži?
Někdy je to těžké. Ale samozřejmě se všichni snažíme si práci domů nenosit, což je obecně pro práci lékaře důležité. I v rámci našeho vedení se snažíme pracovat s našimi členy, protože někdy jsou osudy lidí hrozně těžké. Máme pravidelné supervize, při kterých rozebíráme i konkrétní případy a co nás trápí, abychom to lépe zpracovali.
Zároveň taky pracujeme s našimi mladšími členy, pro které máme pravidelná školení. Po tom, co pomáhají na ošetřovnách, se jich vždy ptáme, jestli je něco, o čem by si chtěli popovídat. Chceme zamezit tomu, aby odcházeli domů se špatnými pocity.
Možnost něco změnit
Co je podle vás v dnešní době největší hrozba?
To je velmi těžká otázka. Ale myslím si, že těch věcí je hodně. Určitě se dají zmínit dezinformace. Na boj s nimi jsme se jako spolek zaměřovali v minulém roce společně s charitou. Obecně možná i předsudky, které jsou časté a my sami je velmi pociťujeme. Ať už se týkají socioekonomických nebo národnostních skupin.
A co nejlepšího podle vás dnešní doba přináší?
V tom se asi vrátím k první otázce. Je to určitě to, že máme možnost něco změnit, pomáhat a že se každý může zapojit do čehokoliv, aniž by museli mít strach. Na dnešní době je úžasné, že člověk může jít po ulici a někomu beze strachu pomoct.
SERIÁL ČESKÉHO ROZHLASU NAROZENI DO SVOBODY
Je jim méně než 35 let, narodili se po pádu totality, do svobody. Český rozhlas a web iROZHLAS.cz přinášejí příběhy 35 inspirativních mladých lidí, kteří jsou aktivní, pro svoje okolí dělají „něco navíc“ nebo nezištně pomáhají.
- ‚Kdybychom věcem nevěřili, nemusíme je vůbec dělat.‘ Anna Stránská oživila komunistickou věznici
- ‚Měl jsem to naplánované od tří let.‘ Jan Žatko pomáhá jako praktická sestra v domově pro seniory
- Chci pracovat pro lidi a kvalitně investovat. Inspiroval mě můj předchůdce, říká nejmladší starosta Česka
- ‚Dvořák je pro mě srdcová záležitost.‘ Eleonore Kinsky veřejnosti otevřela dům slavného českého skladatele
- Založila sbor, aby Ukrajinky naučila česky. Už dva roky s nimi objíždí republiku
- Nadějnému atletovi diagnostikovali vážnou nemoc. Musel skončit, ale založil nadační fond a pomáhá
- Tereza dobrovolničí už od 14 let. Působila v keňském sirotčinci, teď pomáhá Adamovi se svalovou atrofií
- Dává to smysl. Když člověk něco může udělat, měl by to udělat, říká mladý záchranář Matěj Strnad
- Vyzrálá svoboda znamená respektovat nejen lidi, ale i životní prostředí, říká ochránce přírody Trávníček
- Odmala mi říkali, že jsem moc velký snílek. Pro rozvoj člověka je naopak důležité snít, říká Matěj Pavliš
- Přes den studuje, večer ošetřuje bezdomovce. ‚Nejtěžší je poslouchat jejich smutné příběhy,‘ říká medička