Vždycky jsem chtěl, aby dobro zvítězilo nad zlem, říká Šimon Pánek, nový držitel Ceny Arnošta Lustiga
Svět je jen jeden, není kam utéct. To jsou slova českého spisovatele a publicisty Arnošta Lustiga. To, jak jsou pravdivá, ví víc než kdo jiný ředitel a zakladatel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek, který si v poledne převzal Cenu Arnošta Lustiga. Laureáti ji dostávají za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. „Vždycky jsem chtěl, aby dobro zvítězilo nad zlem,“ říká Pánek v rozhovoru pro Radiožurnál.
Co se vám loni nejvíc povedlo?
V loňském roce bezesporu pokračování pomoci tady doma s dopady covidu nebo těm, na které dopadl covid. Pak samozřejmě Milostivé léto, to znamená projekt, který pomáhá předluženým lidem, když zaplatí základ, ten dluh, tu jistinu, zbavit se všech dalších příslušenství, která vznikla během let, což jsou většinou odměny advokátům a exekutorům.
Určitě jsme o kus posunuli strukturování našich zahraničních operací. Velkou měrou jsme pomáhali lidem utíkajícím z Běloruska a z Ruska před tamními režimy. Nefungujeme pro peníze, ale obrat, který máme nebo velikost, kterou máme, tak mluví o tom, kolik pomoci můžeme dělat. A v tom loňském roce obrat dosáhl 2,8 miliardy korun, což už je na neziskovou organizaci poměrně úctyhodný objem, který také znamená, že jsme schopni pracovat v desítkách zemí pro miliony lidí.
Určitě to je ta cena, která reflektuje i vaší celoživotní práci. Mimochodem je to cena i za odvahu a statečnost. Tak vzpomenete si, kdy jste ji v uplynulém roce nejvíc potřeboval?
Musím říct, že odvahu dělat některá rozhodnutí rychle člověk potřebuje v tomto sektoru poměrně často. Loni jsem nebyl v žádné živé válce, takže fyzickou odvahu jsem myslím nepotřeboval.
A statečnost. Už nejsem ten, kdo bývá v prvním sledu, protože jsem hlavní úředník, ředitel velké organizace, takže to není o tom ustát fyzický tlak nebo psychický pocit skutečného fyzického nebezpečí, které v krizových oblastech a někdy i v hodně náročných částech, rozvojových zemích hrozí.
Je to možná určitá subtilnější statečnost nebo statečnost a vytrvalost táhnout dál velkou organizaci i v dobách, kdy to není úplně jednoduché, kdy se objevují útoky politiků, nálepky, prohlášení jako zisková neziskovka, a co to vlastně je, že ti lidé dostávají za svou práci plat – jsou tam asi proto, že nic pořádně neumí, tak si založili takovou organizaci. To taky vyžaduje určitou míru statečnosti to ustát a táhnout tu práci dál, když jde především o službu, o pomoc, ať už je to tady doma nebo ve světě.
Šimon Pánek
V roce 1989 byl jedním z výrazných studentských vůdců sametové revoluce a krátce zasedl i v parlamentu.
Před politikou ale dal přednost charitativní činnosti, začal se věnovat projektům humanitární a rozvojové pomoci a stál u zrodu společnosti Člověk v tísni.
Nezisková organizace Člověk v tísni je největší středoevropskou organizací svého druhu. Působí ve 30 zemích, pomáhá při přírodních katastrofách, zaměřuje se na problematiku inkluzivního vzdělávání, dluhů, neadekvátního bydlení a nezaměstnanosti.
V současné době organizace výrazně pomáhá lidem zasaženým válkou na Ukrajině.
Vaše organizace Člověk v tísni v současné době výrazně pomáhá lidem zasaženým válkou na Ukrajině. Česko zvládlo podle mnohých velmi dobře ten prvotní nápor uprchlíků. Jak se podle vás daří ta další fáze, tedy ta jejich integrace do české společnosti, tedy bydlení pro ně, školy pro děti, práce?
Myslíme si, že Česká republika, nejen vláda, ale hasiči, obce, kraje, neziskové organizace, dobrovolníci, policie zvládli přijetí uprchlíků skvěle, já bych řekl možná nejlépe v Evropě vzhledem k počtu, který tady je.
Dlouhodobější věci je složitější nastavit, ale máme pocit, že vláda nám naslouchá. Sedíme v různých pracovních skupinách, které se týkají právě toho, jak nastavit pobídky pro poskytnutí bydlení uprchlíkům. Myslím, že vláda se chová velmi pružně, takže to nějak probíhá. Chtěli bychom, aby to bylo rychlejší a na druhé straně já vždycky své kolegy, kteří jsou někdy netrpěliví, klidním tím, že holt rozhodování ve státě není tak snadné jako u nás v Člověku v tísni.
Jaké konkrétní kroky jsou potřeba udělat, aby se veřejné mínění nezačalo obracet proti lidem z Ukrajiny?
Myslím, že se dá dělat řada věcí. Zároveň to, že se část lidí obrátí proti tomu, to se stane. Nejdůležitější je, aby politici nezneužívali uprchlíků. Aby nelhali, aby netvrdili, že uprchlíci mohou za inflaci nebo za navyšování cen energií, protože to jsou čisté lži. A bohužel se bojím, že část z nich to použije tak, aby se ti ostatní korektně, ale jasně postavili proti tomu. Aby média, ať už jsou to média veřejné služby jako vy, nebo i soukromá, věnovala úsilí vyvracení dezinformací, hoaxů, aby přinášela co nejpřesnější pravdivé informace. A pak je to trochu i na každém z nás, aby se snažil ve svém okolí.
Je to cena Arnošta Lustiga, spisovatele, který také mimo jiné řekl: „Kniha je most od zvířete k člověku. Číst znamená polidšťovat se.“ Tak na závěr, je nějaká kniha, kterou máte rád, protože v ní je ta lidskost, o kterou se vy přes tu svoji práci snažíte?
Co se lidskosti týče, tak jsem jako teenager četl u vytržení v patnácti nebo šestnácti letech Egypťana Sinuheta se vší tou poměrně jednoduše podanou moudrosti. Ale jinak, když se člověk podívá na nedávno vydané, třeba také poměrně jednoduché úvahy dalajlámy, na knihy, které hledají to lepší z nás, nakonec i na dobrodružné romány pro dospívající, kde dobro zvítězí nad zlem a jsou to takové pohádky pro teenagery, tak tam to všechno najde. A já jsem také hodně četl a vždycky jsem chtěl, aby dobro zvítězilo nad zlem. Možná jsem se do toho až moc projektoval, a proto vlastně dělám tuto práci už 30 let.
Cena Arnošta Lustiga
Cenu založila v roce 2011 Česko-izraelská smíšená obchodní kamora, aby podpořila odkaz spisovatele Arnošta Lustiga. Udílí se každoročně jednomu z žijících českých občanů, který se obdobným způsobem jako Lustig příkladně zasloužil o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot.
Lustig jako dospívající prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. Tyto motivy představují těžiště jeho tvorby.
Po válce vystudoval novinařinu, pracoval mimo jiné jako reportér a režisér Československého rozhlasu.
V roce 1968 emigroval, nejprve do Izraele, pak pobýval v Jugoslávii, v roce 1970 se přemístil do USA. V posledních 20 letech svého života se pravidelně vracel do Česka.
