Rozhodla jsem se, že se taky zajedu „proslunit“. A to právě do Chorvatska. Užila jsem si to výborně, ale o to větší problém jsem měla, když jsem po návratu musela odpovídat na otázku, kde jsem se opálila. Nepřipadala jsem si jako průměrný Čech (aspoň ne tak, jak byl popsán v tisku: žena chce idylu u moře, muž to překousne s podmínkou udělat aspoň nějaký ten „poznávací“ výlet), a přitom jsem byla na dovolené v Chorvatsku.

Než jsem si ale prožila to „svoje“ Chorvatsko, ocitla jsem se na místě, kam by mě-viděno dnešním pohledem-nikdo nedostal. Na Makarske riviéře. Dost velké podezření jsem měla už ve chvíli, kdy jsem se blížila k dovolenkovým městečkům a vítala mě tabule Vítkovice Tours s českým nápisem. Jsem totiž zvyklá na to, že se v cizí zemi cítím jako cizinec. Zhrozila jsem se ale až poté, co jsem mezi dvaceti auty zaparkovanými u prvního hotelu nenašla jediné s jinou SPZ než českou. Naprosté znechucení se mě ale zmocnilo, když jsem se šla podívat k moři: to nemůžete dojít jinam než na pláž. V Podgoře, Tučepi, Makarske atd. totiž neexistuje kousek pobřeží, který by podnikavé cestovní kanceláře „nezpřístupnily“ svým klientům. Na tom tři metry dlouhém výběhu se převalují české rodinky. Jsou velmi ohleduplné k ostatním- neroztahují se. Každému stačí k pocení plocha 2krát1metr, pro mě doslova klaustrofobní. A ani moře moc nespotřebují: většinou se plaví nebo postávají v prostoru před bójkami, které označují hranici pro neplavce.

Je to všechno ohromně ekonomické, až zůstává rozum stát nad tím, že je tohle vůbec někdo ochoten podstoupit. I když: co dělat, když je dovolená zaplacená už půl roku dopředu, aby to vyšlo levněji? A koneckonců: doma se člověk v paneláku mačká stejně a štve ho to zřejmě úplně stejně jako tady, na pláži. Ale hlavně: doma se musíme přece pěkně pochlubit, jak bezvadně jsme se měli. Není na co si stěžovat. Češi na Makarske vám to potvrdí. Dokonce s udivením, proč by se jim něco nemělo líbit.

Nevadí jim asi ani to, že jezdí do měst a vesnic, které ztratily svou identitu tím, že byly zacpány univerzálními hotely a apartmány, a že místo toho, aby se setkávali s místními lidmi a kulturou, potkávají na promenádách svoje obrazy. Někteří s radostným poznáním, že jsme to opravdu my Češi, kdo jsme si tak podobní, jiní naopak s uspokojením, jak jsme vlastně rozdílní: vždyť ti odnaproti jsou z tý Moravy a vaří si v apartmánu, nechodí do pizzerií. A to my si zajdem. Konfrontace nastává, kultury se poznávají, ať žije globalizace. Vždyť můžeme cestovat a poznávat nové (kraje, lidi, věci)!

Na Makarske jsem vydržela asi hodinu a poznala nové: jak průměrný Čech tráví dovolenou. Potom jsem odjela na místo, kde jsem nakupovala zeleninu od chorvatských babiček v krojích a na skalách u moře nepotkala nikoho celý den. Byla jsem spokojená, místo neprozrazuji: abych se tam třeba někdy nesetkala s tabulí „Vítáme Vás“.

Ať si každý prožije „svoje“ Chorvatsko. Pokud chce ale člověk vidět co nejvíc exemplářů pupkatých Čechů s lahváčem v ruce a ve speedos (to jsou ty u nás stále velmi oblíbené „těsné“ pánské plavky), pak Dobro došli na Makarskou.

Iva Jonášová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít