Makarska never more aneb fotříci cestují

Dočetla jsem se, že průměrný Čech, pokud se rozhodne vyjet na dovolenou do zahraničí, se jede slunit do Chorvatska. To by samo o sobě ještě nemuselo znít špatně (Chorvatsko je přece krásná země). Někoho už ale pouhá zmínka o dovolené strávené v Chorvatsku odpuzuje. Např. mne, pokud jde ovšem o průměrného Čecha, resp. o to, jak dovolenou v Chorvatsku tráví průměrná česká rodina.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rozhodla jsem se, že se taky zajedu „proslunit“. A to právě do Chorvatska. Užila jsem si to výborně, ale o to větší problém jsem měla, když jsem po návratu musela odpovídat na otázku, kde jsem se opálila. Nepřipadala jsem si jako průměrný Čech (aspoň ne tak, jak byl popsán v tisku: žena chce idylu u moře, muž to překousne s podmínkou udělat aspoň nějaký ten „poznávací“ výlet), a přitom jsem byla na dovolené v Chorvatsku.

Než jsem si ale prožila to „svoje“ Chorvatsko, ocitla jsem se na místě, kam by mě-viděno dnešním pohledem-nikdo nedostal. Na Makarske riviéře. Dost velké podezření jsem měla už ve chvíli, kdy jsem se blížila k dovolenkovým městečkům a vítala mě tabule Vítkovice Tours s českým nápisem. Jsem totiž zvyklá na to, že se v cizí zemi cítím jako cizinec. Zhrozila jsem se ale až poté, co jsem mezi dvaceti auty zaparkovanými u prvního hotelu nenašla jediné s jinou SPZ než českou. Naprosté znechucení se mě ale zmocnilo, když jsem se šla podívat k moři: to nemůžete dojít jinam než na pláž. V Podgoře, Tučepi, Makarske atd. totiž neexistuje kousek pobřeží, který by podnikavé cestovní kanceláře „nezpřístupnily“ svým klientům. Na tom tři metry dlouhém výběhu se převalují české rodinky. Jsou velmi ohleduplné k ostatním- neroztahují se. Každému stačí k pocení plocha 2krát1metr, pro mě doslova klaustrofobní. A ani moře moc nespotřebují: většinou se plaví nebo postávají v prostoru před bójkami, které označují hranici pro neplavce.

Je to všechno ohromně ekonomické, až zůstává rozum stát nad tím, že je tohle vůbec někdo ochoten podstoupit. I když: co dělat, když je dovolená zaplacená už půl roku dopředu, aby to vyšlo levněji? A koneckonců: doma se člověk v paneláku mačká stejně a štve ho to zřejmě úplně stejně jako tady, na pláži. Ale hlavně: doma se musíme přece pěkně pochlubit, jak bezvadně jsme se měli. Není na co si stěžovat. Češi na Makarske vám to potvrdí. Dokonce s udivením, proč by se jim něco nemělo líbit.

Nevadí jim asi ani to, že jezdí do měst a vesnic, které ztratily svou identitu tím, že byly zacpány univerzálními hotely a apartmány, a že místo toho, aby se setkávali s místními lidmi a kulturou, potkávají na promenádách svoje obrazy. Někteří s radostným poznáním, že jsme to opravdu my Češi, kdo jsme si tak podobní, jiní naopak s uspokojením, jak jsme vlastně rozdílní: vždyť ti odnaproti jsou z tý Moravy a vaří si v apartmánu, nechodí do pizzerií. A to my si zajdem. Konfrontace nastává, kultury se poznávají, ať žije globalizace. Vždyť můžeme cestovat a poznávat nové (kraje, lidi, věci)!

Na Makarske jsem vydržela asi hodinu a poznala nové: jak průměrný Čech tráví dovolenou. Potom jsem odjela na místo, kde jsem nakupovala zeleninu od chorvatských babiček v krojích a na skalách u moře nepotkala nikoho celý den. Byla jsem spokojená, místo neprozrazuji: abych se tam třeba někdy nesetkala s tabulí „Vítáme Vás“.

Ať si každý prožije „svoje“ Chorvatsko. Pokud chce ale člověk vidět co nejvíc exemplářů pupkatých Čechů s lahváčem v ruce a ve speedos (to jsou ty u nás stále velmi oblíbené „těsné“ pánské plavky), pak Dobro došli na Makarskou.

Iva Jonášová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru