Demolice Transgasu. ‚Jako když mi umře dítě,‘ popisuje své dojmy architekt Aulický
Demolice Transgasu je pro jednoho z architektů Václava Aulického osobní tragédií. Aspoň tak hodnotil ve vysílání Českého rozhlasu Plus bourání souboru budov, na jejichž návrhu se podílel. Byl u prvního kopnutí do země, otevření a podívat se prý půjde i na demolici. Své pocity přirovnal k úmrtí v rodině. Majitel komplexu, developer HB Reavis chce na místě vybudovat administrativní centrum podle návrhu architekta Jakuba Ciglera.
Jak jste přijal zprávu, že se už může naostro chystat demolice Transgasu?
Dalo by se to přirovnat k tomu, jako byste se ptal, co říkám tomu, že mi umře dítě. Je to osobní tragédie.
Jako když mi umře dítě, popisuje jeden z architektů Václav Aulický dojmy z demolice Transgasu. Mluvil s ním Martin Karlík
Už se začínáte smiřovat s tím, že se Transgas nedá zachránit?
Jsou to dvě roviny. Jedna je osobní, s tím se nemůžu smířit nikdy. Druhá rovina je věcná. Jsem projektant a projektuji od roku 1967, a jak se říká: domy se bourají, domy se stavějí, takže se s tím samozřejmě vyrovnám, jako se vyrovnáte s každou ztrátou, i když ta ztráta zůstává.
Velice rád bych také zdůraznil, že v žádném případě nestojím proti tomu, že tady nějaký developer něco bourá nebo nějaký jiný architekt něco projektuje. Myslím, že stavbu se rozhodli zbourat Národní památkový úřad, Odbor památkové péče magistrátu, ministerstvo kultury a stavební úřad Prahy 2. To jsou ti, kteří se rozhodli tento areál odstranit.
V době, kdy jste soubor budov projektoval, kdy začal vyrůstat, dalo se tehdy uvažovat, že jednoho dne tady nebude stát?
Abych řekl pravdu, rozhodně ne. Vyprojektoval jsem a podle mých návrhů se zrealizovalo asi 22 staveb a nemyslíte na ten konec, přestože moderní stavby, zejména hliníkovo-ocelové montované, mají určitou životnost. Například fasádní pláště se většinou tak po 15 letech mění, protože se mění parametry tepelně-technických vlastností a podobně. Člověk to nebere tak, že co jednou vyprojektuje, tak tam navždy bude stát. Ani o tom takto neuvažuje, že je to navěky.
Nepřišlo žádné odvolání. Majitel Transgasu může začít s demolicí budov na Vinohradech
Číst článek
Druhá věc je, že tato stavba se dostala do roviny, kdy ji řada odborníků oceňuje, což mě velice těší. Pochopitelně se tak nyní stavím do role, jako by vám někdo zkazil kus života, který jste prožil. Nejde mi ani tak o ten dům jako o léta, která jsme prožili při tom projektování.
Záležitost Transgasu s sebou navíc nese podtext, který mě hluboce zraňuje a v řadě případů deprimuje, a sice že se to někdy označuje za normalizační architekturu. Přičemž za komunistů to bylo normalizačním svazem architektů označené za typický příklad nesocialistické architektury. A rádi by se jí asi zbavili. Tak se to podaří teď.
Podle Pavlíny Krásné z iniciativy Architektura 489 patří Transgas mezi deset nejvýznamnějších staveb poválečné architektury Československa. Řadil byste Transgas mezi takto významné budovy?
Myslím, že bez ohledu na moji zásluhu nebo můj autorský podíl to patří do plejády staveb, jako je třeba Federální shromáždění, vysílač na Ještědu, hotel Thermal v Karlových Varech nebo obchodní dům Máj na Národní třídě či Kotva a podobně.
V tomto směru si myslím, že to je opravdu velká ztráta, nikoli moje, ale určitého druhu stavby, která má svůj dobový význam a patří do několika takových příkladů, které je podle mě škoda v Praze ztratit. A bohužel se nenašel ani žádný kompromis.
Budete vy osobně sledovat bourání Transgasu? Půjdete se podívat, nebo se naopak budete tomu místu na Vinohradské 8 vyhýbat?
Ne, to ne, nebudu plakat, nebudu se tomu vyhýbat. Určitě se tam půjdu podívat. Stavbu jsem jako mladý kluk prožil od vykopání první jámy až po kolaudaci. Byl jsem tu po celý její život, včetně několika adaptací.
Beru to tak, že je to život nějaké věci, která někdy začala a někdy skončí. Ale kdyby vám umřel někdo v rodině a měl 110 let, tak budete smutný, že vám umřel, přestože vám to už nepřipadá nelogické.
Hodnota staveb: Kotva památkou, Libeňský most nikoli
Stavby druhé poloviny 20. století nejsou příliš často veřejností, a to někdy ani odbornou, vnímány jako hodné památkové ochrany.
Některé ze staveb byly po dlouhých diskusích za památku prohlášeny, jako třeba pražský obchodní dům Máj, jiné ale stát chránit odmítl, a majitel je tak mohl zbourat, to je případ libereckého obchodního domu Ještěd.
Ministerstvo kultury označilo za kulturní památku také obchodní dům Kotva. Památkou naopak neprohlásilo hotel Thermal, který ale díky své poloze v centru Karlových Varů i tak podléhá památkové ochraně. Památkou se pak nestaly třeba ani Hotel Praha či telefonní ústředna v Dejvicích, kdy obě stavby již byly zbourány, nebo Libeňský most.
