Nepříjemné a příjemné okamžiky v Jordánsku

Představte si chvíli, kdy jste prožili něco hodně nepříjemného. A teď zase, kdy jste prožili něco milého, příjemného. Právě o podobném kontrastu bude dnešní fejeton zpravodaje Českého rozhlasu na Blízkém východě Jaromíra Janeva.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jordánský voják | Foto: Jaromír Janev

Hodně času z uplynulého týdne jsem strávil informováním o teroristických útocích sítě Al- Káidá v Jordánsku. Když jsem viděl na vlastní oči tolik utrpení a zbytečných tragédií, nebylo mi z toho dobře po těle. Když jsem pak viděl záznam vyšetřovatelů s manželkou jednoho z útočníků, která velmi klidně vysvětlovala, jak s manželem přišli do svatebního sálu a jak si oba stoupli do protilehlých rohů, a zároveň že v pásu s výbušninami měli kovové úlomky, aby bylo co nejvíce obětí, měl jsem z toho velmi špatný pocit.

Ta žena mluvila tak chladně o tom, že tam bylo velké množství dětí a žen, a jako by byla hrdá, že se k takovému činu rozhodla, že to vypadalo, že to sice tentokrát nevyšlo, ale příště že to už opravdu nezkazí. Ale jedna věc mi nehrála. Fakt, že nedokázala odpálit trhaviny, možná způsobilo to, že když viděla, kolik lidí zabije, že svou jistotu ztratila. Že se v ní přeci jen na chvíli probudila lidská stránka. Po takovýchto chvílích jsem měl o to větší radost z obyčejných věcí a příběhů

Radost mi dělalo zjištění, že drtivá většina lidí na Blízkém východě jsou naprosto normální lidé s obyčejnými lidskými radostmi a starostmi, kteří chtějí prožít svůj život naplno. Ať už se jedná o Izraelce, Jordánce, Syřany nebo Libanonce, nebo Iráčany. Radost mi udělal i takový malý příběh se psem.

Vedle kanceláře Českého rozhlasu v Ammánu mají u sousedů psa. Vlčáka. Hlídací pes par excellence. Když jsem kdysi šel kolem něj poprvé, rozštěkal se na mě tak, že mě to málem trefilo. Když to udělal i podruhé a potřetí, tak jsem se naštval a pěkně po česku jsem mu vynadal. Když jsem přišel příště, už byl mírnější a já si s ním pořád povídal česky.

A tenhle týden mě můj čtyřnohý přítel opravdu pobavil. Jen jsem ho zdálky uviděl, tak jsem na něho po našem zavolal. On se postavil na zadní, opřel se o zídku a ani neštěkl. V tu chvíli jsem měl pocit, že umí česky.

Jaromír Janev Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme