Přání Petra Koukala - od rakoviny zpět na badmintonový vrchol
Pokud si položíte otázku, kdo z českých sportovců měl nebo má nejdále na olympijské hry v Londýně 2012, přímo se nabízí jméno badmintonisty Petra Koukala. Rodák z Hořovic totiž vedle kvalifikace musel zvládnout i jeden vlastní boj. Ten se zákeřnou nemocí. Vyhrál ho a vrací se zpátky do světové špičky. V té české samozřejmě je. Stačil už obhájit republikový titul.
Stojíme před jednou restaurací v Praze na Budějovické. Řeknete si jedna z mnoha. Jenže pro Petra Koukala má zvláštní význam. Právě v ní se mu změnil život.
„Měl jsem tady setkání s přáteli před takovým tříměsíčním obdobím, kdy jsem měl v plánu velmi intenzivní trénink. Takže jsme se tady vlastně setkali na nějakou dobu naposledy. A tady se stalo, že jsem požádal kamarádku – lékařku – jestli by se mnou nešla na dámskou toaletu a nepodívala by se mi na jedno takové moje trápení,“ popisuje Koukal.
Zpočátku ale nic nenasvědčovalo pozdějšímu krutému zjištění. „Věděl jsem, že mám nějakou bulku na varleti. Naštěstí ona byla tak duchapřítomná, že řekla ano. A to bylo základem, že mi druhý den ráno volala a říkala, že to nejspíš nic nebude, ale ať si radši zajdu za specialistou na urologii.“
A tak se také stalo. Zpráva z úst lékaře dávala tušit, že dny příští nabídnou doslova a do písmene boj život.
„Nejdříve mi bylo řečeno, že mám nějakou bulku, která se musí vyndat. Toho jsem se bál, že by to mohlo přijít. Ale říkal jsem si – to se nic neděje, takových věcí v životě prostě bude. Když mi to pan doktor řekl, tak jsem z toho radost neměl," vzpomíná sportovec a pokračuje:
"Ale říkal jsem mu – tak dobrý, můžeme to řešit třeba v lednu nebo v únoru, já mám teď spoustu trénování a důležité turnaje. Pak teprve přišla ta věta, kterou asi nikdy nezapomenu! Ne, pane Koukale, vy mi nerozumíte, vy máte rakovinu varlat a ještě dneska vás budeme operovat."
"Tam se opravdu všechno zlomilo a uvědomil jsem si, že to asi nebude tak, jak jsem si představoval,“ dodává Petr Koukal.
Osudová restaurace
Tak mě napadá. Půjdeme vůbec dál? Jak člověk vlastně vnímá místo, které je spjato s nepříjemnými okamžiky jeho života?
„Je to nepříjemný okamžik, ale na druhou stranu mi ten okamžik v této restauraci zachránil život. Protože nebýt toho, že vlastně z hecu, nebo z legrace, jsem tu kamarádku takhle vyzkoušel, nebýt toho, že ona na to přistoupila, tak určitě tady dneska spolu nestojíme a nebavíme se tohle téma. A dost možná bych měl zaděláno na daleko větší průšvih," odtušil badmintonista.
"Tohleto onemocnění, když se neřeší včas, tak potom už může být pozdě. Dovnitř určitě půjdeme, mám to místo pořád rád. A dá se říct, že tady na tom místě jsem se podruhé narodil,“ konstatuje.
Pozvání přijímám, bereme za pomyslnou kliku a vcházíme do nekuřáckého lokálu. Je jasné, že Petr Koukal tady není zdaleka poprvé a personál ho bere vlastně za svého.
Každopádně i osazenstvo restaurace Petrův příběh prožívalo přímo s ním. Každý čekal na jakoukoli příznivou zprávu. „Petr Koukal je tady často, máme ho rádi, rádi ho vidíme. Jsme šťastní, když přijde. Samozřejmě jsme ho sledovali velmi intenzivně, trápilo nás to, všichni jsme rádi, že se z toho dostal, jak se z toho dostal.“
Zhroucený svět
Ale vraťme se o rok zpátky. Při zprávě o rakovině asi každý musí mít představu o tom, že se mu zhroutil svět.
„V momentě, kdy jsem na to přišel, nebo kdy mi to řekli, tak se dá říct, že se mi na několik minut zhroutil svět. Protože následovalo, že jsem to musel zavolat domu. Pak příjezd do nemocnice, kde jsme znovu prodělal vyšetření, které to všechno potvrdilo, že ještě ten večer, nebo nejpozději druhý den ráno, mě budou operovat," rekapituluje.
"Mám štěstí, už tehdy mi říkali, že se na to přišlo velmi brzy, takže šance na úplné uzdravení je velká. A riziko, že bych na tu rakovinu mohl dokonce umřít, tam vůbec nepadlo. Takže jsem začal věřit v to lepší. Ale samozřejmě mi to nabouralo všechny moje plány,“ uvedl Petr Koukal.
Kolik sil návrat zpět vlastně stál? „Návrat stál strašně moc sil. Zdaleka ještě nejsem na té úrovni, kde jsem byl, když jsem onemocněl. Věřím, že minimálně na stejnou úroveň se zase dostanu. Ale netroufám si tvrdit, kdy to bude.“ Petr Koukal zažívá tedy příběh se šťastným koncem.
