Od útoku na bar pro queer lidi Tepláreň (Teplárna), při kterém zemřeli dva lidé, uplynuly dva roky. Je dodnes téma ve slovenské společnosti živé?
Část společnosti se to snaží trochu bagatelizovat. Třeba na výročí útoku se o tom politici moc nezmiňovali, a když už, tak hlavně ti z vládní koalice měli tendenci to bagatelizovat – místo toho, že zemřeli queer lidé, se snažili zdůrazňovat, že útočník byl zároveň antisemita a cílem měli být i politici. To je všechno pravda, ale trochu to odvádí pozornost od jádra věci, že jen pro svou jinakost zemřeli queer lidé a to velmi nechutným způsobem.

Další část společnosti se ale snaží nezapomenout, hlavně neziskový sektor. V parlamentu také máme otevřeně queer političku Luciu Plavákovou, která na nenávist systematicky upozorňuje.

Po střelbě prošel Bratislavou 15tisicový dav, jeho součástí byla tehdejší prezidentka Zuzana Čaputová i předseda vlády Eduard Heger, který měl být také jedním z cílů střelce. Můžeme nějaké podobné veřejné vyjádření podpory očekávat od současné vlády?
Ne, to určitě nemůžeme, spíš doufáme, že se situace nebude zhoršovat. Na celém tomto případě je vlastně nejtragičtější, že můžeme jen doufat, že se zachová status quo, nějaké zlepšení v současné situaci neočekáváme. Přestože vláda ve svém současném programovém prohlášení píše, že by se mělo zlepšit právní postavení queer párů, zatím se k tomu nemá.

Jak se současná vláda tedy staví ke skupině LGBTI+ lidí?
Úplně katastrofálně. Například premiér Robert Fico se vyjadřuje velmi transfobně. Minulý týden se objevily na Slovensku billboardy jedné z vládních stran, Slovenské národní strany (SNS), kde píšou, že zastavili projekty pro LGBTI+ lidi, což je normální diskriminace, která se stává způsobem reklamy.

Plíživě a nenápadně se snaží ministerstvo kultury cenzurovat umění LGBTI+ umělců. Například Dorota Holubová měla mít výstavu na Bratislavském hradě, ale za nejasných podmínek byla stopnutá. Předpokládalo se, že to byla začínající cenzura. A dnes na tom stejném místě vystavuje svoje obrazy ministryně kultury Martina Šimkovičová. Došlo také ke změně lékařské směrnice pro trans lidi, kterou přijala předchozí vláda a která povolovala právní tranzici bez potřeby chirurgického zákroku. Takže homofobie, transfobie nebo negativita ke queer komunitě je v současné vládě otevřená.

Bezpečí už neposkytuje ani město

Domníváte se, že s vládní rétorikou souzní i jejich voliči?
Obávám se, že voličům Směru tahle rétorika nevadí. Nevím, na kolik s ní souzní, ale strana za covidu hodně obměnila svoji voličskou základnu a začala mířit víc do extremistických vod. U SNS je to podle mě jisté, můžeme říct, že jde o ultranacionalistickou stranu. Třetí vládní strana Hlas je ve skutečnosti umírněnější, jejich voliči třeba nejsou progresivně naladění, ale zároveň nejsou extremističtí, je to téměř středová strana.

Cítí se queer lidé na Slovensku bezpečně?
Kdybych to měl zevšeobecnit, tak necítí. Fyzický útok k tomu hodně přispěl, vliv má i to, že se mnoho lidí stahovalo do Bratislavy, protože ji považovali za liberálnější město. Útok je proto šokoval, že už ani město nepůsobilo tak bezpečně jako předtím. Mnoho lidí odešlo nebo přemýšlí nad odchodem. Všímám si toho, že lidé z komunity, které jsem poznal ještě na vysoké, tu už nejsou. Z mého okruhu kamarádů se všichni odstěhovali.

Souvisel jejich odchod s útokem, nebo měli jiný důvod?
Souvisí to s dlouhodobou atmosférou v zemi. Zároveň žijeme v době otevřených hranic, kdy se člověk může sebrat a jít do otevřenější společnosti, kde mohou mít páry děti nebo uzavřít manželství. Mnoho Slováků žije v Praze, mluvíme o ní jako o největším městě pro slovenské queer lidi.

Bezprecedentní čin v historii Československa

V knize se věnujete i historii postavení sexuálních menšin v Československu. Narazil jste při vašem zkoumání na nějaký čin podobný tomu, který se stal v Tepláreň?
V Československu se odehrála záhadná vražda poblíž českého T-Klubu, která dodnes není vyřešená. Určitě se odehrálo i mnoho dalších nenávistných útoků, o kterých nevíme, protože nemusely být nahlášené nebo nikoho nenapadlo, že by to mohlo mít souvislost. Proběhl útok i na první slovenský Pride, na který zaútočili neonacisté v roce 2010.

Ale to, co se stalo v Tepláreň, se dá považovat za bezprecedentní čin?
Ano, je to bezprecedentní, dosud neviděná byla i společenská reakce. V prvních okamžicích jsem se obával, jestli vůbec dojde k vyšetřování, ale minimálně v prvních týdnech a měsících se policie fakt snažila to řešit a deklarovala, že bude tyto nenávistné projevy řešit.

Otevřená 90. léta

Píšete také o tom, že v 90. letech bylo po celém Slovensku víc teplých klubů, než kolik jich je v současnosti. Proč se to změnilo?
To nevím. Ale pamatuji si, že v Nových Zámcích, odkud pocházím, byla teplá kavárna, která se jmenovala La Rosa. Bylo mi asi 16 nebo 17 a na střední jsme měli partu tří teplých kluků a občas jsme spolu chodili ven. La Rosu jsme ale vždycky obcházeli, protože bylo jasné, že jde o teplý podnik a každý se bál, aby ho tam nikdo neviděl přijít. Takže možná tímhle podniky trpěly, že se do nich queer lidé báli chodit.

Takže to není tak, že v 90. letech byla atmosféra otevřenější?
Já to porovnat nedokážu, ale z rozhovorů mi vyšlo, že mohla být otevřenější. Po sametové revoluci se v různých směrech začala formovat občanská společnost a vznikaly první queer organizace. Byla tu proto naděje, že přijdou společenské změny vedoucí k zrovnoprávnění jako v jiných zemích. Nakonec se to ale nestalo.

Proč se to nestalo?
Nenávistná debata i v politice začala v roce 2000 nebo 2001, kdy strana Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) vystoupila s velmi nenávistnými a zkreslenými představami o queer lidech. Tehdejší ministr spravedlnosti Ján Čarnogurský v té době uvedl, že dokud bude ve funkci, tak registrované partnerství neprojde. Od té doby se stejná rétorika opakuje z úst různých politiků a stran.

Změna nenastala ani po konci Mečiarovy vlády, kdy se Ficův Směr ještě snažil být evropskou stranou. Snahy otevřít se tématu LGBT+ na Slovensku stopla formující se slovenská Aliance pro rodinu a silná negativní odezva od náboženských aktivistů a aktivistek. Momentů, kdy se mohla situace zlepšit, bylo víc, roli částečně hrála i smůla.

Píšete, že v minulosti mnoho queer lidí odcházelo do Maďarska. Předpokládám, že to v současnosti už také neplatí?
To se dělo hlavně v meziválečném období, kdy byla Budapešť velmi liberální. Dnes se to už neděje.

Po roce od útoku Tepláreň zavřela. Vznikl od té doby nějaký nový podobný prostor?
Chystá se otevření komunitního centra, o které se zasadilo i město Bratislava. Mělo by jít zároveň o poradenské centrum. Jde o iniciativu Inakosti, která je zastřešující organizací pro slovenské queer lidi. Prostor by tam měl mít i Roman, který měl předtím Tepláreň. Myšlenka Tepláreň proto přežívá.

Jana Václavíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít