V táboře pro nejzranitelnější. Uprchlíkům na ostrově Lesbos pomáhá i elektrikář z Havířova
Alternativní tábor Pikpa na řeckém ostrově Lesbos je určený pro ohrožené skupiny běženců. Přebývají v něm těhotné ženy, homosexuálové nebo lidé s postižením. A už před dvěma roky se jim vydal pomáhat i Dariusz Firla, elektrikář z Havířova.
Uvnitř bungalovu sedí v kruhu muži a ženy, mluví mezi sebou arabsky, kurdsky, persky a francouzsky. Jako každý týden tento sněm obyvatel tábora probírá společné, tedy komunitní problémy a diskutuje, jak je řešit.
„Obyvatelé tábora jsou ti nejzranitelnější uprchlíci na celém ostrově. Jsou mezi nim lidé se závažnými zdravotními problémy, oběti násilí a mučení, těhotné ženy, jinak sexuálně orientovaní lidé a také příbuzní utonulých běženců,“ vypočítává pro Radiožurnál dobrovolník Ryan Getani z Británie, komu je tábor určený.
Pomoc dobrovolníků
Místo je snad ve všem jiné než ostatní uprchlické tábory na ostrově Lesbos: není tady plot, je tu dost místa, rodiny bydlí po jedné v dřevěných chatičkách, všechno je čisté. Lidé jsou tu vlastně v lese mezi vzrostlými borovicemi a ten zvuk také evokuje spíš prázdniny než útěk před nebezpečím. Ostatně Pikpa byl kdysi normální dětský tábor pro místní děti. Zůstal ale opuštěný a dneska v místě ohroženým běžencům pomáhají dobrovolníci.
„Nechal jsem práce v Dánsku, vzal jsem dodávku a přijel jsem sem. Samozřejmě jsem nepočítal s tím, že tu budu dva roky. Zatím se nechystám odjet, nevidím důvod. Situace se nezlepšuje,“ říká Dariusz Firla. Říkají mu tady Darek. Je to vyučený elektrikář z Havířova. Předtím pracoval v Dánsku v komunitním centru v kodaňské Christianii. Potřeba pomoci při běženecké krizi ho ale okamžitě přilákala sem. V táboře přitom využijí i jeho elektrikářských schopností.
„Tak tady jsou naše domky, ty sešlé už tady byly, těch bylo jedenáct, a my jsme teď postavili dalších dvanáct, to jsou ty novější,“ provádí Darek po táboře. Děti si hrají mezi chatkami, ženy vaří oběd a muži třeba zahradničí, jako Michael z Etiopie, který za chatkami právě sází stromky.
„Teď jsem zasadil citronovník, máme tady fazole, jahody, ostružiny, papriky, lilek. Chci to postupně rozšiřovat,“ popisuje Michael. Vedle záhonků mají založený kompost. Tahle uprchlická komunita skutečně nepůsobí jako velké nebezpečí pro Evropu.
„To, co čtu, můžou psát jedině lidé, kteří v životě uprchlíka neviděli. Nebo nepotkali nikoho, kdo je z jiné kultury než z evropské. My tady náboženství neřešíme. Nikdo se neptá, jestli jsi muslim nebo křesťan, to tady nikoho nezajímá, v médiích se naopak tohle hrozně zdůrazňuje, že přijíždí horda islamistů narušovat naši křesťanskou kulturu,“ poznamenává Darek.
Pocit sounáležitosti
On a ostatní dobrovolníci se chodí s obyvateli tábora koupat na nedalekou pláž. Společně ji zároveň zbavují odpadků, které tam jiní lidé nanosili. Úklid veřejných prostranství, vylepšování tábora a další aktivity dávají běžencům pocit sounáležitosti. V táboře bývají asi rok, než je úřady pošlou dál do pevninského Řecka.
„Je to takový zvláštní pocit, na jednu stranu je to radost, že se posunou dál. Tady jsou hlavně rodiny s dětmi, děti chodí do školy, začnou první lásky, a pak znovu musí opustit to místo a jet třeba do nějakého tábora nebo bytu v Aténách, a my s nimi ztratíme kontakt, jsme smutní, loučíme se,“ popisuje soužití s běženci Darek.
Největší užitek podle něj mají ze zdejšího pobytu děti. „Máme tady dvě školky přímo v táboře. Jedna je vlastně lesní školka, která je pro řecké i uprchlické děti spolu. Děti nemají problém se za rok naučit plynně, měli jsme tu děti, které se během roku naučí anglicky i řecky, a to přijedou z Turecka, kde už se naučily turecky,“ pokračuje.
A do tábora se zapojili i čtyřnozí běženci, kteří ale neabsolvovali nebezpečnou cestu přes moře. „Máme tady několik psů, kteří sem přišli. Tím, že je obyvatelé tábora krmí, tady zůstali, a teď už jsou také součástí té komunity,“ uzavírá Darek s tím, že si s pejsky rády hrají i zdejší arabské děti.
