Ve Švédsku zkoumají možnost ukládání jaderného odpadu do žuly
České jaderné elektrárny vyprodukují tisíce tun vysoce radioaktivního odpadu. Už více než deset let ale stát marně hledá lokalitu pro stavbu jeho úložiště. Správa úložišť jaderného odpadu totiž naráží na odpor místních obyvatel, který slavil úspěch v roce 2005, kdy byly dokonce přípravné práce pozastaveny rozhodnutím vlády. Inspiraci pro podobu úložiště Česko hledalo v zahraničí.
Na konci prohlídky švédského meziskladu jaderného paliva je nutné projít kontrolou. Obří přístroj z oblečení i kůže odsává prach a zjišťuje, jestli návštěvník náhodou není zamořený.
Pohybuje se totiž v těsné blízkosti vyhořelých článků jaderného paliva. Mezi lidmi a palivem je pouze osm metrů a dělí je pouze voda ve skladovacích bazénech.
Průvodkyně Brita přidává zážitek ruské novinářky, která se při prohlídce nevědomky opřela o kontejner s palivem právě přivezeným z jaderné elektrárny. Když to zjistila, omdlela.
Nic se jí ovšem nestalo a prohlídku dokončila. Ani v takovém případě prý totiž nic nehrozí. Převozní kontejner je pouze na omak teplý.
Mezisklad je však jen dočasné řešení. Vyhořelé palivo v něm chladne přibližně třicet let, pak by se mělo přesunout do finálního úložiště. Tam bude ve speciálních kontejnerech ležet na věky.
V podzemní laboratoři zkoumají uložení vysoce radioaktivního materiálu do žulového masivu. „Zvažujeme, co všechno se může stát v horizontu milionů let. Počítáme s další dobou ledovou i nárazem meteoritu. A tomu všemu musí plánované úložiště odolat,“ vysvětluje vědec Roland Johansson.
Když se něco přece jen pokazí, největším nebezpečím je voda. „Mohla by vynést radioaktivní nuklidy. V žulovém masivu se ale pohybuje velmi pomalu, asi centimetr za rok. A když jsme pět set metrů pod zemí, na povrch by se dostávala 50 tisíc let. Mikroskopickým částem odpadu by to trvalo mnohem déle,“ ujišťuje vědec.
