Zemřeli při obraně Ukrajiny, jejich těla ale zůstala na bojišti a oni nezvěstní. Rodiny takových vojáků se teď obrací na ukrajinské soudy s žádostí, aby jejich blízké prohlásili za mrtvé.
„Střechu nad hlavou máme, ale v noci je strašná zima. Také nic k jídlu nám ještě nikdo z vládní agentury neposkytl,“ vysvětluje Ali a okamžitě se obrací na tlumočníka: „Nebylo moc přísné?“
Sníh z rozemletého papíru a štěrk z korku. I takové triky použil filmař Kamil Jafar při natáčení německého válečného snímku Na západní frontě klid. Teď připravují pokračování sci-fi seriálu Nadace.
V křesťanském centru na Donbasu dobrovolníci pomáhají seniorům i lidem s traumaty. Poskytují jim základní péči, řada lidí je chronicky nemocná a potřebuje lékařskou péči.
Ruští vojáci, kteří přebývali ve Viktorově domě, po sobě zanechali chaos. Vzali televizi, mikrovlnnou troubu, oblečení, sekeru na dřevo... ale především zabili psa a jeho pozůstatky hodili do garáže.
Kniha Kokrhání kohoutů, pláč psů je obžalobou občanských válek. Trauma momentu, kdy se příslušníci jednoho politického či etnického uskupení snaží vyvraždit jiné lidi, se otisklo do dalších generací.
„Můj nejoblíbenější nový výraz je Máchalová. Člověk, který třeba už nic nebere, ale zůstává mu určitý způsob pohybu, který souvisí s pikařskou vykrouceností,“ prozrazuje Šplíchal pervitinový slang.
Podle zdravotní sestry Andrii je v tuto chvíli demokratický guvernér jedinou překážkou k zavedení zákazu potratů v Pensylvánii. „Ve státním parlamentu je převaha republikánů. Čekají na příležitost.“
Přibývá Čechů, kteří v Egyptě kupují apartmány a usazují se zde na stálo. Mezi důvody emigrace patří růst cen v České republice, počasí, ale v poslední době i strach z války.
Pět měsíců tu byla ruská vojska, přesněji řečeno oddíly luhanských separatistů. Ljuba si nestěžuje. Další žena, paní Marie, dodává, že se na rozdíl od Burjatů nebo Kadyrovců chovali docela slušně.
„Přijeli jsme, když právě skončil jeden z útoků a před našima očima dohořívá dům,“ popisuje v reportáži zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín. Část Ukrajinců přesto ve svých domovech zůstává.
„Bolsonaro sliboval, že nebude ctít žádnou domorodou půdu a že nebude hledět na její ochránce – a to splnil. Jeho vláda pro nás byla velmi temná,“ říká lídr brazilských domorodců z kmene Pankararu.
Spálené stromy, přeražené kmeny a zničená vojenská technika lemující dříve neprůjezdné silnice. Úskalím pohybu po těchto územích je to, že jsou mnohé mosty vyhozené do vzduchu.
Čtenáři se ze vzpomínek zpravodaje Davida Jakše dozví například to, jak se mstí siamští duchové, jak nesmlouvavá je drogová mafie nebo jak hrůzně propracovaný je systém čínské komunistické moci.
„Člověk psychicky po vězení není připraven jít hned hledat práci, protože má o sobě pochyby, a už se ví, že ho málokde vezmou,“ říká muž, který si po výkonu trestu našel práci.
„Už tu žijeme a pracujeme tři měsíce. A přijímáme uprchlíky. 250 lidí. Přijali jsme všechny, i nemocné a lidi na invalidním vozíku,“ říká dobrovolnice Táňa.
Jak se žije bez vody v kohoutku? Ve Slavjansku je jediné místo, kde voda teče od 9 do 13 hodin. Lidé si ji tady mohou nabrat, protože ve městě už není víc než tři týdny.
Na bytelném dřevěném stole je počítač, mixážní pult, tiskárna, mikrofon a sluchátka. To je celá vysílací část. Odtud vysílá Mezinárodní mírové rádio. Vysílá ověřené, nezaujaté zprávy do Ruska.
Naďa s manželem Vovou byli v den začátku ruské invaze v Kyjevě. Ještě ten den se sbalili a odjeli za Nadinými rodiči do vesnice Peremoha. Chtěli se tam ukrýt před ruskou armádou, ale zažili okupaci.
Bezpečnostní opatření na prvním velkém mítinku ukrajinského prezidenta s médii od začátku války zažil i zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu v Kyjevě Jaromír Marek.
Městem Záhony na ukrajinsko-maďarských hranicích prošlo od vypuknutí války přes 110 tisíc uprchlíků. Denně přijížděly téměř 3000 lidí, momentálně se situace uklidňuje.
Stavba protipovodňových opatření za víc než 1,25 miliardy korun v Brně začala v lednu, skončí příští rok na podzim. Ochrání část města před stoletou vodou, lidé dostanou lepší přístup k řece.
„Válka je i tady blízko, před ní se neschováš,“ poznamenává odevzdaně Alexandr. Jeho rodina, stejně jako několik dalších, našla útočiště v jedné z budov městského komunálního podniku v Lisičansku.
V tranzitním táboře nedaleko Liptovského Mikuláše, který stavěla česká armáda, můžou uprchlíci zůstat tak dlouho, dokud si nenajdou vlastní bydlení. Kapacitně je tábor stavěný až pro 400 lidí.