Sir Nicholas Winton, zachránce stovek židovských dětí, se dožívá 106 let
Za život mu vyjadřují vděk tisíce lidí, sám se dožil úctyhodného věku. Sir Nicholas Winton totiž slaví 106. narozeniny. Někdejší bankéř a humanitární pracovník v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z okupovaného území Československa před koncentračními tábory. Zajistil jim totiž odjezd vlakem do Spojeného království.
A v posledním transportu z Prahy do Londýna odjel i dnes 87letý Hugo Marom, který žije v Izraeli.
„Tady jsou lístky od maminky. Erna, Hugo, Pavel, otec a Rudy,“ ukazuje pan Hugo Marom originální jízdenky, na které koncem července 1939 odjel se svým otcem a bratrem z rodného Brna do Prahy.
Za život vděčí Nicholasi Wintonovi i 87tiletý Hugo Marom, se kterým hovořil reportér ČRo Robert Mikoláš
Mysleli si, že je táta vzal na výlet. Několik dní na to však už otci mávali z okna vlaku odjíždějícího z pražského Wilsonova nádraží, už bez lístku, cílem jejich cesty však byl život, za sebou nechávali smrt.
„Vlak jel pomalu, protože to nebyl normální vlak. A kdykoli měl přejet nějaký rychlík, tak nás postavili na stranu. Takže nám to do Leipzigu, což mělo být 4,5 hodiny, trvalo myslím den a noc,“ vzpomíná Hugo Marom.
V Lipsku dostali poprvé najíst. A poprvé také uviděli žlutou šesticípou hvězdu jako symbol ponížení našitou na oblečení Židů, kteří jim občerstvení pod dohledem německých vojáků připravili.
Největší strach z esesáků ale měli na německo-nizozemské hranici.
„Tam Němci přišli dovnitř a žádali otevřít veškeré kufry. Pravděpodobně hledali peníze nebo šperky. Každá věc musela být nejen napsaná, ale na kapesníku, košilích musel být monogram.“
„Jakmile sešli dolů, vlak popojel asi 100 metrů a dovnitř vešli Holanďané, kteří se smáli a chovali se fantasticky,“ vypráví Hugo Marom.
Nakonec tak dojel do bezpečí, stejně jako dalších téměř 700 převážně židovských dětí, které zachránil Nicholas Winton.
Nezměrná vděčnost
A mnohé z nich mu po letech osobně přijely do Londýna poděkovat a popřát k narozeninám.
„Vidím tu nejrůznější lidi, kteří urazili někdy opravdu dlouhé vzdálenosti, aby mě pozdravili. To jsem nečekal a moc děkuji, že jste přijeli,“ pozdravil je dojatý Nicholas Winton, kterému za život vděčí i Hugo Marom.
Největšími hrdiny v oněch dnech 39. roku však podle něho byli rodiče, kteří své děti poslali do naprosto neznámého prostředí.
Navíc většina z nich se s nimi už nikdy nesetkala.
„Bylo zapotřebí nejen hrdinství, ale i chování od rodičů, aby neuvedli děti do nějaké paniky, aby nepanikařily. Aby si myslely, že jedou na nějaký výlet, že za tři čtyři měsíce, nejvýše půl roku se k nim rodiče přidají, nebo přijedou zpátky domů.“
