V rámci festivalu německy mluvených filmů se bude dnes promítat švýcarský dokument Smrt podle plánu. Snímek ukazuje případ lékaře, který byl mnoho let psychicky nemocný, trpěl střídavě manickými a depresivními fázemi, a tudíž se rozhodl pro asistovanou sebevraždu. Dokument v únoru po uvedení ve švýcarské televizi vyvolal velkou diskusi mezi laiky i mezi odborníky.

10:47 21. října 2011 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Po projekci se můžou zájemci zúčastnit diskuse s profesorkou lékařské etiky Helenou Haškovcovou z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

„Ve Švýcarsku je zakázaná eutanazie, ale člověk ve filmu podstoupil asistovanou sebevraždu, která tam podle zákona z roku 1942 není trestným činem,“ vysvětluje Haškovcová ve Světě o deváté.

Eutanazie je podle odborníků souhrnný pojem pro celou řadu situací a jednou z nich je asistovaná sebevražda.

„Jestliže je člověk vážně nemocný, má bolesti a neblahou prognózu, že v limitovaném čase vysoce pravděpodobně zemře a opakovaně žádá o pomoc ke své vlastní smrti, pak v klasické eutanazii podá lék způsobující smrt lékař. Při asistované sebevraždě lékař smrtící látku pouze připraví a bere si ji sám pacient. Co se týče efektu, je to stejné, ale etické souvislosti a praktické dopady jsou odlišné,“ upřesňuje.

Přednost má dostat paliativní péče

Lékař má odnepaměti povinnost chránit život a pro mnoho lékařů je nepřijatelné, že by byli tím, kdo život takto aktivně ukončuje. Asistovaná sebevražda tento rozpor zeslabuje. Hlavní etický problém je podle Haškovcové v oddělení rozhodnutí od činu:

„Jestliže se v minulosti někdo rozhodl pro sebevraždu, šel a spáchal ji. Byl autorem rozhodnutí i činu. Je otázka, zda má člověk právo ten čin delegovat na někoho jiného. Nemocný člověk toužící po eutanazii mnohdy není schopen objektivního posouzení.“

Z mnoha studií vyplývá, že velmi málo fyzicky nemocných lidí žádá eutanazii – spíše lepší péči, větší účast nebo ukrácení trápení. Haškovcová vyzdvihuje paliativní péči a instrument, který ošetřuje zákon i v České republice. Tedy možnost vyjádřit své přání do budoucna – ukončit léčbu, která je marná, ale pečovat dál a nechat v klidu umřít.

Větším problémem je podle ní tzv. dystanasie, tedy zadržená smrt. „Medicína je mocná, neustále intervenuje v závěru života a snaží se člověku život prodloužit. Lidé říkají: ‚Není to ani k životu, ani k smrti‘ a opravdu trpí,“ uvádí Haškovcová.

Česká republika v roce 2001 ratifikovala mezinárodní smlouvu, tzv. Konvenci o biomedicíně, podle které se má přihlížet k vyjádření člověka, který chce v závěru života ukončit léčbu prodlužující umírání.

Tomáš Pavlíček, Lucie Maňourová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít