Švýcarský film Smrt podle plánu vyvolává diskusi o eutanazii
V rámci festivalu německy mluvených filmů se bude dnes promítat švýcarský dokument Smrt podle plánu. Snímek ukazuje případ lékaře, který byl mnoho let psychicky nemocný, trpěl střídavě manickými a depresivními fázemi, a tudíž se rozhodl pro asistovanou sebevraždu. Dokument v únoru po uvedení ve švýcarské televizi vyvolal velkou diskusi mezi laiky i mezi odborníky.
Po projekci se můžou zájemci zúčastnit diskuse s profesorkou lékařské etiky Helenou Haškovcovou z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
„Ve Švýcarsku je zakázaná eutanazie, ale člověk ve filmu podstoupil asistovanou sebevraždu, která tam podle zákona z roku 1942 není trestným činem,“ vysvětluje Haškovcová ve Světě o deváté.
Profesorka lékařské etiky Helena Haškovcová z Fakulty humanitních studií UK objasňuje ve Světě o deváté okolnosti eutanazie
Eutanazie je podle odborníků souhrnný pojem pro celou řadu situací a jednou z nich je asistovaná sebevražda.
„Jestliže je člověk vážně nemocný, má bolesti a neblahou prognózu, že v limitovaném čase vysoce pravděpodobně zemře a opakovaně žádá o pomoc ke své vlastní smrti, pak v klasické eutanazii podá lék způsobující smrt lékař. Při asistované sebevraždě lékař smrtící látku pouze připraví a bere si ji sám pacient. Co se týče efektu, je to stejné, ale etické souvislosti a praktické dopady jsou odlišné,“ upřesňuje.
Přednost má dostat paliativní péče
Lékař má odnepaměti povinnost chránit život a pro mnoho lékařů je nepřijatelné, že by byli tím, kdo život takto aktivně ukončuje. Asistovaná sebevražda tento rozpor zeslabuje. Hlavní etický problém je podle Haškovcové v oddělení rozhodnutí od činu:
„Jestliže se v minulosti někdo rozhodl pro sebevraždu, šel a spáchal ji. Byl autorem rozhodnutí i činu. Je otázka, zda má člověk právo ten čin delegovat na někoho jiného. Nemocný člověk toužící po eutanazii mnohdy není schopen objektivního posouzení.“
Z mnoha studií vyplývá, že velmi málo fyzicky nemocných lidí žádá eutanazii – spíše lepší péči, větší účast nebo ukrácení trápení. Haškovcová vyzdvihuje paliativní péči a instrument, který ošetřuje zákon i v České republice. Tedy možnost vyjádřit své přání do budoucna – ukončit léčbu, která je marná, ale pečovat dál a nechat v klidu umřít.
Větším problémem je podle ní tzv. dystanasie, tedy zadržená smrt. „Medicína je mocná, neustále intervenuje v závěru života a snaží se člověku život prodloužit. Lidé říkají: ‚Není to ani k životu, ani k smrti‘ a opravdu trpí,“ uvádí Haškovcová.
Česká republika v roce 2001 ratifikovala mezinárodní smlouvu, tzv. Konvenci o biomedicíně, podle které se má přihlížet k vyjádření člověka, který chce v závěru života ukončit léčbu prodlužující umírání.
