Evropský model sociálního státu je v krizi, tvrdí profesor Sorensen
Ulice na severu Afriky, na Blízkém východě i v Evropě bouří. Lidé si chtějí vynutit změny. Stále častěji jim přitom jde nejen o výměnu vůdců, ale o změnu režimu a nebo systému jako takového. Co to pro stát, tedy základní stavební jednotku moderního světa, znamená? Právě na to odpovídá expert na mezinárodní vztahy, profesor univerzity v dánském Aarhusu Georg Sorensen. Ten mimo jiné říká, že ve světě neexistuje silná globální ani regionální politická instituce, která by dokázala zvládat boj s ekonomickou krizí.
Sever Afriky a Blízký východ tedy čeká změna režimu. Co čeká nás? Co bychom si z finanční, pak hospodářské a teď dluhové krize podbarvené sociálními nepokoji měli vzít?
S profesorem univerzity v dánském Aarhusu Georgem Sorensenem mluvil Roman Chlupatý.
Myslím si, že jedním z ponaučení z finanční krize je to, že jsme si uvědomili, že i přes veškerou hospodářskou integraci v Evropě i ve světě neexistuje dostatečně silná globální ani regionální politická instituce, která by s krizí zvládala bojovat. Protikrizová opatření tak přicházela z jednotlivých zemí. Jistě, určitá míra spolupráce existuje.
Existuje například Basilejská komise, která dohlíží na banky. Ani ta ale není dostatečně silná. A navíc nebyla ani náhodou vybavena na finanční krizi podobných rozměrů. Proto s protikrizovými opatřeními přišly jednotlivé vlády a až následně se jejich kroky koordinovaly. I přesto světové demokracie a členové Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj neudělali nic pro to, aby se na tu příští krizi lépe připravili. Přitom to další kolo možná už přichází.
Tím, předpokládám, narážíte na dluhovou krizi, která zuří na periferii eurozóny. Je to tak?
Tak, na jedné straně čelili hrozbě, že budou bankrotovat banky. Jistě, banky v krátko až střednědobém výhledu byly zachráněny. Ale státy na svá bedra převzaly tolik finančních závazků, že teď pod jejich tíhou úpí. A to zejména ty státy, které už před tím měly příliš mnoho dluhů.
Proto teď sledujeme problémy v Řecku, Portugalsku a Irsku. Proto měl problémy Island. A proto budou mít problémy Španělsko a Itálie. Zřejmě i někdo další. Všechny tyto státy pracují s obrovskými finančními nerovnováhami, na které nejsou připraveny. A to je do budoucna, co se hospodářské a finanční stability týče, potíž.
Znamená to tedy, že napříště potřebujeme vybudovat silné mezinárodní instituce, které ve svém důsledku převezmou část pravomocí státu? A nebo je naopak třeba posílit stát?
Upřímně si myslím, že se většina lidí shodne na tom, že potřebujeme obojí. Potřebujeme síť silných, nadnárodních institucí; a potřebujeme silné regionální instituce, jako je Evropská unie, aby se postaraly o regionální problémy. Potíž je v tom, že ty nejvýznamnější země světa, včetně Spojených států, které jsou obrovsky zadlužené, mají množství vlastních problémů.
Ochota začít se vážně bavit o silných nadnárodních institucích jim proto chybí. Což platí i o Evropě, která nyní jen s obtížemi hledá společnou řeč. To se přitom hned tak nezmění. Je totiž jasné, že Řecko své problémy nezvládne samo. Naopak, nejasné je to, nakolik ostatní země - a to zejména Německo - budou ochotné Řecku pomoci. A to je příčina krátkodobé krize, které během zhruba příštího roku budeme čelit.
Co s tím?
Zřejmě existují dvě možná východiska. Jedním z nich je vyhrocení krize, což by, zřejmě, některé země donutilo opustit eurozónu. Druhým možným východiskem je těsnější celoevropská spolupráce. Součástí této varianty jsou přitom i diskuze o tom, jak moc Řecko zaplatí za to, že ho ostatní zachrání.
Kterou cestou se vydáme, to není jasné. Pro mě osobně je to ještě větší neznámá, než jaká to byla nedávno. Země jsou totiž mnohem méně ochotné se skutečně věnovat řešení existujících problémů, než jsem čekal. Vědí totiž, že řešení bude i pro jejich občany bolestivé. Stručně řečeno, evropský model sociálního státu je v krizi.
