Chtěl jsem ho běžet poprvé před 20 lety, ale to mi to ještě zakazovala pravidla. Podobné myšlenky se pak kamsi ztratily, ale v posledních letech začaly sílit. Stačí stát kousek od cíle na Staroměstském náměstí a sledovat ty odvážné muže a ještě odvážnější ženy, kteří dokončují svou 42,195 kilometrů dlouhou misi. Ať už jsou čtyři stupně a prší, jako v roce 2004, nebo žhne a pálí ostré jarní slunce, jako tomu bylo o tři roky později.

To jednoho zase naladí a pořídí si startovní číslo. Dvě mi propadla. Poprvé za to mohlo koleno vyzuté po fotbálku, loni neměl natrénováno a služební cesta v tom termínu byla vynikající výmluvou. Tentokrát? Nikomu nic nepovím, jen v práci oznámím, že zkrátka letos na maratón nemůžu, a vyběhnu. To byla původní idea.

Spojila se ale s nápadem, že by stálo za to ověřit, jestli se na maraton dá natrénovat za půl roku a také přitom zkusit nějak v rozhlasu poradit podobným cvokům, kteří se pouští do takového podniku. Takže jsem si dokonale naběhl na vidle.

Funkční testy, tréninkový plán, čtyřstupňové kardiovyšetření, ale také tréninky. To všechno do sebe zapadalo. Ale asi jsem v přípravě málo poslouchal nohy a jejich námitky. Když se vzpouzely achilovky, když začala bolet kolena... O to víc jsem si s nimi povídal (doopravdy) při prvním maratónu.

Ambice na startu byly vzhledem k tréninkovým výpadkům nulové. Cíle žádné (tedy v ideálním případě doběhnout maratón celý) ale pořád vyšší, než s jakými se mnou z poslední řady odstartovali Číňané, kteří se neváhali zastavovat a dokumentovat se s telefony na selfie tyčích.

„On ten maraton, to vlastně nic není," říkal jsem si docela dlouho. A držel na sebe hodně pomalé tempo kolem šesti minut na kilometr. S vědomím, že při průběhu Staroměstským náměstím poznám, jak na tom jsem, a klidně pak poblíž šaten na Václaváku skončím. Ale: strhující atmosféra, lidi okolo trati tlaskající neznámým běžcům, úklidová četa špinavých chlapů pod Prašnou bránou a hned vedle tým roztleskávaček ve třpytivých oblečcích. Kdo by končil? Když nohy fungovaly tak, jak měly. Až do 18. kilometru.

To místo pod Vyšehradem vedle železniční trati, přímo na mé obvyklé běhací trase je určitě zakleté. Fakt. Tam mi tělo obvykle signalizuje, jak je na tom v tréninku. Ale že tady začne moje přemlouvání levé kyčle ve stylu: „Nech to, ještě ne prosím. Na tuhle divnou bolest je fakt brzo, nejsme ještě ani v půlce, pusť mě!" to jsem nečekal.

Kroutil jsem nohou při došlapu ze strany na stranu, snažil se jinak došlapovat, vzpomněl si na rady fyzioterapeutky: „Vytáhněte hlavu, nekoukejte pod sebe! Nezakopávejte nohy moc dozadu!" A ejhle, zabralo to. Jen měl lepší styl za následek rychlejší tempo.

Stejně jako umějí pořadatelé postavit občerstvovací stanice (jsa poučen, už na každé jsem do sebe lil iontový nápoj a cpal se za běhu banány), dávají pak rychle město do pořádku. Ale víte, jak je depresivní, když běžíte po nábřeží a proti vám už jsou na trati zametací vozy a chlapi v reflexních oblečcích zbavují Prahu stovek použitých kelímků a osvěžovacích houbiček? A na vás čeká ještě spousta kilometrů?

Pokec s nohama pokračoval na Smíchově. Přímo u pivovaru (sic!) se kously zase. Zvolním, přejdu do chůze, ale ony chtějí běžet! Přitom se bolest vrací a stupňuje. A tempo upadá. Ti, které jsem svou počáteční rychlostí nechal za sebou, mě dohánějí. Ale také tu a tam popojdou. Jako menší Francouz, odhadem padesátník s přezdívkou Mimi napsanou vzadu na tílku.

„Nohy, pojďte, pohyb!" přemlouvám je s vidinou 30 km před sebou. Proč je to číslo tak daleko? Na občerstvovačku je to 300 metrů? Nevěřím! Určitě se spletli, musí to být dál! Lidé podél trati pořád tleskají, povzbuzují, dobrovolníci podávají pití, banány, hecují běžce. Jen jedna paní se koukla a ujelo jí: „Panebože..." Nechci vědět, jak jsem vypadal.

Nebyla to zmiňovaná „zeď", do které na každého při dlouhém narazí každý. Jen postupné přidávání bolestí nohou, křečí, trápení. Energie neubývala, sil bylo dost, ale končetiny se nenechaly ukecat. A když neutekly ani songu kapely imitující vedle trati Kryštofa a jeho zvrhlost o třech tečkách na konci frází, bylo mi jasné, že konec je blízko, i když cíl ještě sakra daleko.

Uličkou hanby byla Kaprovka. S číslem sundaným u Rudolfina a zmuchlaným v ruce míjím turisty. Jdou rychleji. Potupně čekám v Pařížské ulici, až pořadatelé nechají přejít je, fanoušky a mě mezi nimi, zatímco „spolubojovníci" kolem dobíhají do cíle. Jsem ostuda. I když mi kamarádi píšou, že ne a drží mě (DÍKY MOC!). Ještě večer nad pivem jsem si říkal: „Fakt to nešlo? Zabalil jsi to brzo, srabe!" Jakmile jsem se pokusil vstát od stolu, nohy mi daly najevo opak. Bylo to právě včas.

A jak mi napsal vytrvalec Jan Pernica, který mi před půl rokem sestavil tréninkový plán: „Mezičasy sis natrénoval a příště s těmi devíti kilometry až do cíle ;-)" Provedu!

Tomáš Kohout Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít