Hardrocková muzika není úplně pro mě, ale váš autobus se mi nesmírně zalíbil. Máte hudební autobus, pestrý, pomalovaný, který slouží jako nahrávací i vysílací studio. Na to jste přišel jak, že budete objíždět školy, snažit se najít hudební talenty a podpořit je?
Takovou myšlenku jsem měl už před pěti lety, ale bohužel se to nedalo zrealizovat, protože přišel covid a nebylo pak úplně jednoduché dát to do kupy. Ale hlavní důvod byl, abychom děti nějakým způsobem nakopli k tomu, aby je hudba víc bavila, aby víc cvičily, abychom je inspirovali a zároveň trochu vzdělali.

Přehrát

00:00 / 00:00

Místo svačiny šly děti nahrát písničku. Zvládnout to během pár minut pro ně bylo hodně náročné, říká Vojta Bureš z kapely Doctor Victor

Důležité bylo dát jim impuls, aby se o hudbu víc zajímaly, probudit v nich zájem, ale nebyla to jediná inspirace k tomuto projektu.

Učím už od svých 14 let, ze začátku jsem to měl jako brigádu a postupně se to tak různě nabalovalo. Měl jsem žáky a v roce 2016 jsem založil hudební akademii. Takže k tomu mám vztah už delší dobu a rád bych s tím pokračoval, dál nějakým způsobem motivoval.

Tím si ale peníze nevyděláte. Proč vám na tom tak záleží?
Přišlo mi to jako strašně zajímavý nápad. Přijede autobus, který je pomalovaný a děti, které přijdou do školy, si řeknou: co to je?

Ony to nevědí, že přijede autobus?
Vědí to učitelé. Oslovoval jsem školy s tím, aby vybrali 20 dětí, které už mají nějakou zkušenost s hudbou, které by mohly dostat od naší kapely workshop a které by pak případně vystoupily. Až na místě jsme ale zjistili, co je a není možné. Takže děti o tom dopředu trochu věděly, ale stejně to mělo takový ten wow efekt.

Fungovalo vám to tak, jak jste si představovali? Vy jste skutečně udělali měsíční tour a celý květen objížděli různé školy, převážně na východě Čech.
Byli jsme všude možně: v Karlových Varech, v Děčíně, v Ostravě, ve Zlíně, v Hradci Králové, Pardubicích, Litomyšli, Poličce, Chocni a ve Vysokém Mýtě. Musím říct, že to bylo hodně náročné a těžké.

První zastávkou byla Choceň. Když jsem viděl, jak děti reagují, jakým způsobem k tomu přistupují a jak reagují jejich kamarádi ze třídy… Říkal jsem si, že přijedeme, uděláme workshop, zahrají a budou mít o koncert navíc – budou mít třeba dva koncerty ročně, jednou za půl roku před rodiči a svými kamarády. Ale netušil jsem, že by to mohlo mít až takový efekt. Hrozně se mi líbilo, jak děti reagovaly, jak se podporovaly.

Nejdůležitější bylo, že se děti nebály vystoupit, že překonaly svůj strach a tím výkonem motivovaly ostatní. Byly takovými hudebními vojáky, bojovníky.

Když jsem viděla dvanáctiletého chlapce s violoncellem a zhruba stejně starého kluka s trubkou, tak si říkám, že to muselo být docela těžké. Zároveň si říkám: proti mně sedí Doctor Victor, tvrdý rocker. Jak to udělat, aby to celé hrálo, když děti přinesou nástroje, které se ve vašem žánru normálně nepoužívají?
Já jsem chtěl ukázat, že multižánrovost je cesta. My sice hrajeme s kapelou rokenrol, ale máme vztah k různým dalším žánrům, hráli jsme i v dalších kapelách. Na začátku byl Doctor Victor kapela o dvanácti lidech a hráli jsme neosoul, funkovou hudbu, všechno možné.

Z těch dětí má někdo rád rap, někdo klasickou hudbu – za což jsem byl rád, že ji tam taky někdo zmínil. Já si myslím, že když potom vystoupí, je úplně jedno, jaký styl a žánr hrají, důležité je, abyste překonali svůj strach a nebáli se zahrát to, co jste natrénovali. I když to bude klasika, i když to bude folk, i když to bude jazz, cokoliv – to si myslím, že děti v ten moment pochopily.

Na konci workshopu, kdy jsme měli čas, jsme se naučili skladbu od Prince, skladbu Kiss, která je propojením několika žánrů, funku, blues a soulu.

Co Vojtu Bureše naučila Berklee College of Music a jaké vlastnosti potřebuje dobrý učitel? Poslechněte si celý rozhovor.

Lucie Výborná, Jakub Krahulec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít