Tři mušketýři: Touché do vlastních kalhot
Paul W. S. Anderson není typem režiséra, který by jakkoli přepisoval dějiny. Je to klasický prototyp proletáře filmového byznysu, který se naučil pár funkčních triků a vytrvale soustruží obdobné a na stejných základech fungující snímky.
Triviální béčkové zápletky, emblematické postavy, přebujelá efektnost, černé díry v logice, faktor vypnutého mozku umocněný na maximum. Ačkoli se mu za to lze bezesporu pošklebovat, jedno je neoddiskutovatelné: britský rodák disponuje jistou mírou konzistence a poctivosti. Diváci od něj vždy dostanou přesně to, co čekají. Ani o chlup víc.
Tři mušketýři nejsou v tomto ohledu výjimkou. Že se jedná o Andersonův film, poznáte podle nesmyslných figurálních kompozic, nadužívaných zpomalovaček a okatých výpůjček už během expozice, která z Dumasových ochránců královského majestátu udělá elitní zloděje a speciální agenty. Krádež plánů Leonarda da Vinci z benátského trezoru naznačuje, že s kultovní předlohou se tu bude hrát spíše kabaret než šibalský gambit, jaký předvedl ve své hravé verzi z roku 1972 Richard Lester. Původní dějová kostra je vypreparovaná, zvraty zjednodušené, figury redukované na prvoplánové figurky. Příběh slouží jako vrzavý a červotočem prožraný můstek z jedné akční scény do druhé.
Právě na akčním elementu je postavený celý nápad znovu vytáhnout na světlo světa tři sekáče, kteří byli vlastně čtyři. Jenže nový Athos, Porthos, Aramis a D‘Artagnan v ničem nepřipomínají romantické Dumasovy hrdiny, mnohem spíše jsou poněkud nedotaženými deriváty módních akčních figurek, pro které není žádné nebezpečí dost velké. Je úsměvné pozorovat, jak násilně jsou jejich cesty sváděny do nesmyslných a nelogických konfliktů. Tam, kde kdysi vystačily kordy, lakonické hlášky a hravé choreografie, se dnes vznášejí obří létající lodě a efektně vybuchují zdi Toweru. Výsledný efekt ale není ani zdaleka tak povznášející a zábavný.
Nejde ani tak o to, že Anderson a scenáristé Dumasovu předlohu znehodnotili. Proč by odpovědí na literární brak 19. století nemohl být důsledný filmový brak 21. století? Problém je, že zatímco francouzský romanopisec vytvořil pokleslé dílo vysoké trvanlivosti, v němž se dokonale konzervují romantické představy o hrdinství a cti, na novou filmovou verzi člověk zapomíná již během sledování. Chybí tu jakákoli stylová konzistence, která by zajímavě nahozeným postavám dala život. Chybí tu veškerá chemie, napětí a možná až příliš výřečná, přesto však poutavá dynamika předlohy. Ač je Andersonova verze splašenější a založená spíše na akčním než popisném elementu, táhne se jak Myladina vlečka (a málo na tom změní úporné kapsaření v revíru Guye Ritchieho či Gora Verbinského).
Nad Třemi mušketýry nemá cenu lámat hůl proto, že by znesvětili předlohu. Ona si o to sama říká a paradoxně právě skrze aktualizace přežila ve zdraví už dvě století. Problém vězí v tom, že verze 2011 je nudná, nehumorná, úporná a zcela prostá jakéhokoli zapamatovatelného rukopisu. Má se to s ní zkrátka stejně jako s výpravou filmu: do zajímavého historického prostředí kdosi natahal pár novotou zářících sudů, bílých slepic a herců ve vymandlovaných kostýmech z půjčovny. Vzniklá módní korza jsou spíše úsměvnou ukázkou filmařské bezradnosti než svébytné tvůrčí vize.
Hodnocení: 40 %
