Kanye West: hip-popový hédonista 21. století

O nové desce amerického producenta a rapera Kanye Westa se ve všech důležitých hudebních periodicích mluví jako o nejúžasnější desce letošního roku. Monstrózní a inovativní hip-popová nahrávka budí úžas a údiv zároveň. Ať už k ní zaujmeme jakékoli stanovisko, rozhodně se nedá přehlédnout. Svůj názor na Westovo opus magnum vám už v tuhle chvíli nabídne náš redaktor Aleš Stuchlý, který se pokusil s tímto opulentním dílem vyrovnat jeho vlastními prostředky.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kanye West

Kanye West | Foto: Def Jam

Páté studiové album Kanye Westa je skvělou ukázkou jednoty protikladů: materialismus se tu přirozeně mísí s existenciálními tématy, surrealismus s religiozitou, komiksová nadsázka s klasicizující vážností; na všech úrovních tu jde o zahlcující snoubení kontroly a nepříčetnosti, talentu a megalománie, sebelítosti a sebeironie, moudrosti a bláznovství, patosu a krásy.


Nekontrolovatelný, svou vlastní výjimečností poháněný superhrdina West je tu na vrcholu svých sil; nejspíš není nejlepší raper na světě, ale v jistém smyslu je něco víc: tvrdohlavý vizionář. Vzývané hiphopové autenticitě zasazuje tvrdé rány z fantazijních krajin, z obtížně slučitelných ingrediencí intuitivně sochá omračující žánrové tvary, navzdory angažovanosti nabízí ten nejslastnější útěk. Sám ale přitom zůstává vězněm svého neúprosného ega. Možná právě to jej žene pořád výš. A rozhodně je na místě se spolu s úvodní skladbou ptát: "Can he get much higher?"


Jedna věc člověka ohromí hned na první poslech: produkce desky My Beautiful Dark Twisted Fantasy, kterou si obstaral z velké části mistr sám (lahodné beaty pro něj ale upekl třeba The RZA) , je naprosto neuvěřitelná. Westova vrstevnatá hudba, podepřená svitou hostujících vokalistů - v takové All of the Lights se jich o prostor dělí hned třináct včetně Rihanny a Eltona Johna -, svérázně překračuje hiphopový kontext. Chytrá směs samplů, v níž se potkává Mike Oldfield s Aphexem Twinem či Black Sabbath a Gil-Scott Heron, je vetknuta do nepředvídatelného reje špinavých beatů a kmenových rytmů - potud nic moc nového. Jenže nad nimi s lehkostí a citem pro každý drobný detail, vlají oslnivé melodie a sbory, často rafinovaně zabalené do opulentních orchestrálních aranží. Děje se tady toho tolik: své místo mají orgie nápadů (úvodní Dark Fantasy) i fikaný minimalismus (Monster), disko motorika (Lost in the World) i klavírní balady (Blame Game nebo centrální Runaway). Excentrické a introspektivní texty suverénně frázované do epických kompozic: takhle vypadá dosud nepoznaná hip-popová dekadence, ultimátní vášeň.

Kanye West - My Beautiful Dark Twisted Fantasy | Foto: Roc-A-Fella


Přes všechen heroismus, pompu a občasný balanc na hraně „dobrého" vkusu (hrátky s vokodérem, které neiritují!) má Westova muzika skutečně povznášející účinky. My Dark Beautiful Twisted Fantasy je futuristická muzikálová vize schopná vyvolávat grandiózní emoce: jakési novodobé (Kanye) WEST Side Story. Spasitelův sedmdesátiminutový opus jistě nepochopí každý, ale součástí jeho paradoxnosti je i fakt, že se chvílemi bude líbit i vaší ovčí babičce - možná jí dokonce uslyšíte předříkávat si nejinspirativnější z mistrových bludných sentencí.




Schizoidní muž 21. století, který píše hudbu a živě vystupuje uvnitř sopky; extrémně ambiciózní poděs, který umí příliš málo zpívat a tančit na to, aby byl novým králem popu; nadaný cvok, šplhající na Olymp za ostatními (polo)bohy; věčně nespokojené děcko, kterého žene touha po uznání. Kolega Karel Veselý píše o Kanye Westovi jako o Obamovi hiphopu: jakkoli ten příměr do značné míry sedí, mě osobně West připomíná ještě jiného, s popkulturou víc spjatého hrdinu, o němž rapuje ve stejné písni jako o současném americkém prezidentovi: protagonistu báječně retardačních komedií Austina Powerse. I West je přeci tak trochu hédonista rozkročený kdesi mezi naprostou genialitou a heroickou demencí, stylotvorný chlapík milující obskurní přirovnání…a rozhodně mu nechybí „mojo" (či „mužo")!




Jeho deska vážně dělá čest svému jménu: je krásná, zlověstná, vyšinutá - fantastická.

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme