Stuart Staples: „Tindersticks stojí na otevřenosti a progresu...“

Britští Tindersticks hráli v Praze už bůhví pokolikáté. Z jejich zatím posledního koncertu v klubu Roxy a ze stále aktuálního alba Falling Down A Mountain je ale patrné, že se kapele začaly zapalovat trudomyslné tyčinky, podobně jako se jim dařilo rozdmýchávat emoce na prvních čtyřech nahrávkách.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tindersticks | Foto: Jakub Krásný

Potom, co v roce 2003 odešla polovina skupiny, jako kdyby se Tinderticks jen rozpomínali, co je v polovině devadesátek činilo tolik unikátními. S deskou Falling Down A Mountain a třemi novými členy, kteří doplnili jádro pianisty Davida Boultera, kytaristy Neila Frasera a zpěváka Stuarta Staplese, se pro spoustu Čechů nedotknutelní srdcerváči Tindersticks vrátili v plné síle. Před jejich famózním vystoupením si se zpěvákem, kytaristou a textařem Stuartem Staplesem povídal Tomáš Turek.

Přehrát

00:00 / 00:00

Stuart Staples: „Tindersticks stojí na otevřenosti a progresu...“

Název vaší nové desky Falling Down A Mountain nezní příliš optimisticky, ale samotné album zní veskrze pozitivně. K čemu „Padání z hory“ odkazuje?
Sama píseň Falling Down A Mountain vznikla jako první a udala směr, jakým se celá deska bude ubírat. Když jsme ji nahráli, byla to velmi silná chvíle, a proto i pojmenovala album. Ale myslím, že „Padání z hory“ pro mě nutně nepředstavuje negativní obraz. Protože někdy zkrátka spadnout z hory potřebuješ. Hora může představovat klam, nereálné místo, nebo může být horou tvoje ego.

Deska zní zároveň mnohem uvolněněji, začíná skoro freejazzově, jako byste dali větší prostor experimentování.
Ano. The Hungry Saw bylo tenkrát naše první album po pěti letech, chtěli jsme tedy nejprve všem novým písním porozumět a zároveň jsme na sobě cítili velkou tíhu minulosti. Hungry Saw bylo nahráno stylem „napsat písně, nazkoušet je a nahrát“. A u Faling Down A Mountain všechno vzešlo z energie; z takové energie, která vznikla přirozeně mezi námi. Je to druh alba, které jsme nejprve natočili a snažili se mu porozumět až posléze. Nechali jsme se unést momentem a momentálním pocitem z nápadů a nechat je být tím, čím být chtějí. A během tohoto procesu jsme se ocitli na docela zvláštním místě. Ale teď už můžu s určitým odstupem říct, že album pro nás prolomilo určité bariéry a umožnilo se svobodněji pohybovat směrem do budoucnosti. Zatímco u Hungry Saw jsme byli ještě příliš svázaní tím, co už jsme všechno udělali a čím jsme dřív byli.

Tindersticks - Falling Down a Mountain | Foto: 4AD

Tindersticks z nového alba zní oproti Hungry Saw jako kapela, která tvořila skutečně pospolu. Ale každý žijete v různých částech světa. Jak jde takhle na dálku udržet kreativní prostředí?
Má to svá pro i proti. Ale pro je určitě fakt, že když se setkáme, každý už musí vynaložit určité úsilí, abychom se vůbec sešli. Tudíž každý přijde v náladě něco skutečně vytvořit. Ale vyžaduje to spoustu nasazení. Zatímco když jsme kdysi žili všichni dohromady v Londýně, kromě toho, že jsme hráli, jsme také spoustu času promrhali. A teď už si nemůžeme dovolit mrhat časem, takže když se sejdeme, všichni jsou vzrušení, že spolu budeme něco tvořit, a jsme zvědaví, co z toho vzejde.

Ale přeci jen: Nechybí vám ten vzácný moment, když kapela spolu sedí v baru a najednou přijde nějaká jiskra?
Myslím, že čas, kdy jsme spolu po barech, získáváme, když jsme na turné. Což je teď třeba na čtyři měsíce, trávíme tak hodně času. Společné bytí na turné nám umožňuje přehazovat si nápady právě tímhle stylem. A v momentě, kdy se sejdeme nad tvorbou, už za sebou máme množství diskusí a přemýšlení.

Zdá se, že jste už zase usazená kompletní kapela. Přišla polovina nových členů. Musí být těžké najít muzikanty, kteří zapadnou do tak specifického zvuku, jaký Tindersticks tvoří.
Je to postupný proces. Myslím, že na Falling Down A Mountain našli noví členové kapely svůj hlas. Což je důležité a není to úplně běžné. Můžeš si sice užívat hraní hudby s jinými lidmi, ale to, jak skutečně pracujeme, je otevřenost. A když jsme skutečně otevření, pak jsme opravdu dobří. Kdybychom jim jenom řekli: ty budeš hrát tohle tak a tak, ocitli bychom se brzy ve velmi vyčpělém prostředí. Ale když necháš všechno otevřené, v tu chvíli začnou být lidé nadšení, že vůbec v kapele jsou. Tahle přestavba nastala už od mé první sólové desky v roce 2005. Velmi postupně jsme nacházeli lidi, kteří něco přinesou a zároveň si bytí v kapele užijí.

Tindersticks | Foto: Jakub Krásný

Kdy nastal zlom, že sis řekl: Už nebudu vystupovat jen jako Stuart Staples, ale budeme znovu Tindersticks?
Upřímně, tento návrh přišel hlavně od Neila a Davida. Nikdy nenastal okamžik, že bychom kapelu zastavili. Skupina byla ve velmi dobrém stavu, ale spíš vztahy mezi námi se trochu unavily. Měl jsem pocit, že zkrátka potřebuji nahrát dvě sólová alba, a Neil s Davidem mi zvlášť s druhým albem moc pomohli. Původně jsem neplánoval, že budu koncertovat, ale nakonec vznikl pocit, abychom s těmi alby vyjeli na turné, a tak jsme potkali Dana McKinnu, který na nás měl ohromný vliv. Z toho všeho vzešel pocit, že takhle se můžeme pohnout kupředu. A od té doby jsem se sám začal cítit nějak svobodnější. Hlavně v pracování s lidmi, kteří neustále vdechují nápady. Nastal konečně kýžený moment, kdy mě stav věcí neubíjel, ale naopak probouzel.

Vaše písně jsou hodně zklidněné, jemné, napadá mě, jestli nemáte touhu si někdy pořádně hudebně zařádit. Například Nick Cave se teď po padesátce zase vrhl na rockové zuření.
Myslím, že to, jak teď hrajeme, obsahuje prvky, o kterých mluvíš. Ale myslím, že je to také otázka kontextu. Pokud máš něco, co potřebuješ uvolnit, a najdeš si cestu, jak to uvolnit, a děláš to třeba celou hodinu, můžeš potom ztratit citlivost a vytratí se pak i kýžený dopad. Ale při koncertech, a zvláště pak letos, takovýchto chvil máme spousty. Takže skladby jako Black Smoke z posledního alba a píseň Tyed z naší vůbec první desky, jejíž oživení byl pro nás skvělý objev, tak tyhle písně nám poskytují přesně takové momenty. Ale pro nás jde spíš o otázku tvaru.

Když hrajete staré písně, napadá mě, jak třeba vnímáš skladbu Jism s odstupem let. Je neobyčejně obnažená a textově přímočará a odhalující. Dokážeš si představit, že bys něco takového napsal dnes?
Nemůžu říct, že bych nechtěl. Na tuhle píseň jsem myslel před dvěma dny, protože mi tenkrát její napsání zabralo jen deset minut. A je to opravdu dlouhá písnička. To se mi často nestává. Většinou mi písně rostou v hlavě od malého nápadu a neustále, někdy pěkně dlouho, narůstají. Ale minulý týden jsem napsal píseň, která mi zabrala taky jen deset minut, a byl jsem skutečně šťastný. Znovu jsem si vzpomněl na Jism. Zároveň mě to přimělo přemýšlet o přístupu k psaní, protože většinou přijde nápad, nazpívám si ho do I-Phoneu, chodím ulicemi, píseň narůstá a někdy až po pár měsících ji mám úplnou. Začal jsem tedy přemýšlet o stavu, když cítíš „tohle musí být napsáno teď hned“. Když s sebou nosíš myšlenku dlouho, ztratí určitou finesu, kterou jsem celou tu dobu hledal. Jde o celkový pocit, který tě zahrne. Některé části pak mohou být neohrabané a ošklivé, ale nakonec to jsou právě ty části, které mám nejraději. Ale jak jsi říkal, při Jism přišel pocit „neprocházej znovu tou veškerou bolestí, udělej to teď hned“!

Tindersticks | Foto: Jakub Krásný

V posledních letech jste byli hodně aktivní, budete teď odpočívat, nebo chcete využít nově nabyté energie z kapely?
Tohle je to, co děláme. Nedokázal bych tu sedět, aniž by se nic nedělo. Nedokázal bych jít na pódium a hrát jen věci z našeho starého katalogu. Koncerty jsou součástí celé věci, což je hlavně progres. A v momentě, kdy ztratím pocit posunu, přestanu věřit v to, co dělám. Nedokážu jen tak rezignovat a být na turné s písněmi, které už existují dlouho. Stále tu musí být něco stimulujícího a kreativního, něco, co vše přesahuje. Jedná se o neustálé pokračování. Stále přichází nové nápady a písně, což je právě teď vzrušující.

Mluvíme-li o psaní písní, nabízí se nevyhnutelná otázka, jestli nejsi někdy v pokušení vystoupit ze světa hudby a napsat něco, co bude jenom na papíře. Texty Tindersticks byly vždycky důležité.
Ano, texty byly vždycky důležité, ale zároveň to, jak píšu, nemá nic do činění s inkoustem a papírem. Všechno se mi odehrává v hlavě. Nedávno jsem byl požádán, abych své písně napsal, a když jsem začal, a to jsem některé psal vůbec poprvé, uvědomil jsem si, že jsou na papíře jakoby nahé. Je to divné. Nikdy jsem nebyl podnícen takhle psát, nikdy jsem psaní nestudoval ve škole, nikdy jsem se nedokázal napojit na psaní tímhle způsobem.

Zkraje roku zemřela Lhasa De Sela, výjimečná zpěvačka, se kterou jste několikrát spolupracovali. Jak si ji pamatuješ, v čem pro tebe byla výjimečná?
Svět přišel o její výjimečné zpívání a zároveň jsem ztratil jednoho ze svých nejlepších přátel. Stále se snažím vyrovnat s tím, že odešel někdo tak mladý a plný života. Není to jednoduché.

Co musí zpěvačka mít, aby tě zaujala a natočil jsi s ní duet?
Vždy to určuje prvotní nápad. Například u písničky Peanuts z Falling Down A Mountain to zkrátka musela být Mary Margaret.

Jak jste Mary Margaret O‘Haru vůbec sehnali? Zdá se, jako kdyby žila někde v ústraní, schovaná od civilizace.
Potkali jsme ji v Torontu. Přišla na náš koncert, když jsme tam hráli. Bylo to zrovna v době, kdy jsem se snažil napsat skladbu Peanuts, a všechno do sebe náramně zapadlo. Poslal jsem jí námět a pak jsme ji spolu nazpívali. Byla to píseň, která si ji přímo vyžadovala. Ale nestává se to pokaždé. Když skládám duety, nejprve je napíšu a pak si řeknu, kdo by je měl se mnou zpívat.

Tindersticks | Foto: Jakub Krásný

Vždycky jsem Tindersticks vnímal jako držitele pochodně určitého druhu melancholického alternativního rocku, třeba po The Bad Seeds, ačkoli paralelně stále fungují. Vidíš někoho z mladé generace, kdo by pro tebe byl stejně zajímavý?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Ale zajímavé je, že už jsme na scéně přes dvacet let a Nick Cave přes třicet, a sám se ptám, jestli je dneska vůbec v hudebním průmyslu prostor pro mladé umělce, aby měli tak dlouhou kariéru, aby se mohli vůbec vyvíjet. Tohle považuji za zajímavé: Jako kdyby se všechno směřovalo jen na současný okamžik, protože za chvíli bude pryč. Když má dneska umělec úspěch, je jakoby vymáčknut. Pochybuji, jestli vůbec mladý umělec, který teď začne, může mít dlouhou kariéru. Všechno se neustále tak rychle obměňuje. Lidé přichází a odchází, natočí jen jednu dobrou desku a zmizí.

Tomáš Turek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme