70 let od smrti Jiřího Ortena
1. září uplynulo přesně sedmdesát let od smrti básníka Jiřího Ortena, jednoho z hlavních představitelů tzv. válečné generace v naší poezii, která nastupovala ve třicátých letech 20. století. Krátký a pohnutý život tohoto autora, jehož nadějnou dráhu hned v počátku drtivě vychýlila 2. světová válka a těsně poté ji ukončila neméně drtivá nešťastná náhoda.
Jiří Orten se narodil jako Jiří Ohrenstein 30. srpna 1919 v Kutné Hoře. Ještě před koncem gymnázia odjel do Prahy, aby studoval na konzervatoři, kam byl ale přijat až v roce 1937. Stihl tam dokončit tři ročníky, než byl jako Žid přinucen odejít. V hlavním městě se také aktivně zapojil do uměleckého života, publikoval poezii a účinkoval v experimentálních divadlech. Před válkou stihl i svou jedinou zahraniční cestu - v roce 1938 strávil měsíc ve Francii. Po okupaci už neměl šanci cestovat. V létě 1939 odmítl možnost emigrovat do Británie.
Válečná básnická generace (mj. Kainar, Blatný, Kolář), která se vyhraňovala vůči předcházející generaci avantgardní, vstupovala do dospělosti v temné době válečné tragédie. Od všeobecných „pravd" se utíkali spíš ke konkrétním lidským příběhům, přikláněli se k existencialismu a spiritualismu, sám Orten se ve vztahu ke světu cítil být hlavně svědkem. Kromě svého nejznámějšího pseudonymu publikoval i jako Karel Jílek nebo Jiří Jakub.
Jeho prvotina Čítanka jaro (1939) vyšla pod patronací Ortenova přítele Františka Halase, do své smrti se dočkal ještě vydání sbírek Cesta k mrazu (1940) a Ohnice (1941) a rozsáhlé básně Jeremiášův pláč. Další básnické knihy Elegie a Scestí pak vyšly až po válce, stejně jako Ortenovo klíčové dílo prozaické - deníky, označované podle obalů jako Modrá, Žíhaná a Červená kniha.
Po roce 1940 Orten čím dál víc trpí protižidovským útlakem, je vyloučen ze školy, nemůže se příliš stýkat s přáteli, nesmí z Prahy, střídá byty, zaměstnání, navíc se rozchází s partnerkou, herečkou Věrou Fingerovou. Jeho poezie přestává být něžná a melodická, stále častěji se neodbytně vynořuje motiv smrti. V den svých dvaadvacátých narozenin je na ulici sražen německou sanitkou. Je dopraven do Všeobecné nemocnice, ale jako Žid musí být ošetřen jinde. O dva dny později, 1. září 1941, svým zraněním podléhá.
Ortenova poezie zaznamenala silné ohlasy bezprostředně po válce, kdy se podle jeho sbírky Ohnice pojmenovala básnická skupina. Po nástupu komunistů se ale zase rychle stal nepřijatelným a jeho básně dlouho nemohly vycházet. Ortenovo dílo se pak (i v souvislosti s jeho tragickým osudem) stalo svého druhu kultem, inspirujícím zejména mladé básníky v 60. a 70. letech.
