Víc než 40 dětí v Ústeckém kraji skončí každoročně ve výchovném ústavu. Další čtyři stovky pak docházejí na ambulantní poradenství. Jde o děti, které mají problém například se záškoláctvím nebo s agresí. Chyba ale většinou nebývá jen v nich.

9:13 14. února 2014 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Při setkání rodičů na semináři „Agrese je OK“ v ústeckém centru psychosomatické péče se probírala hlavně agrese u dětí. Řada lidí ale přiznala, že má sama problém s tím, nebýt agresivní.

„Jestli se chceme zabývat agresivitou dětí, tak jako rodiče vždycky musíme začít u sebe. Protože my jsme ten model a děti často napodobují naše chování,“ říká Veronika Roudná z ústeckého PEXISu.

Podle lektora Ligy otevřených mužů Michala Vybírala je nicméně potřeba agresivitu rozdělit a nevnímat ji pouze negativně:

„Jedna forma agrese je ve smyslu energie, potřeby boje, zkoumání hranic. A druhá jako projev frustrace, vzteku, rozčilení, kdy dítě i dospělí můžou zažívat, že něco chtějí, ale nedostávají to. Pak se můžou cítit bezmocně a vztekle a projevovat se agresivně,“ vysvětluje lektor.

Podle něj je důležité naučit se používat agresi správně a vnímat ji jako sílu, kterou musí děti i rodiče umět ukočírovat a vybouřit ji například vzájemným laškováním, sportem nebo jinou fyzickou aktivitou. Přitom se ale musíme snažit přijít na původ agrese:

„Normální rodič by na to měl být připraven, vědět, že je to v pořádku, se staršími dětmi zjišťovat proč, jsou agresivní, co je k tomu vede, co potřebují a co by bylo potřeba změnit tak, aby ztratily potřebu se chovat agresivně vůči něčemu, někomu, případně celému systému,“ dodává Michal Vybíral.

Podobně je to u sourozenců. I když jsou miláčky rodičů oba, rozdělení v hierarchii na staršího a mladšího je důležitě.

Jan Bachorík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít