Víc než 40 dětí v Ústeckém kraji skončí každoročně ve výchovném ústavu. Další čtyři stovky pak docházejí na ambulantní poradenství. Jde o děti, které mají problém například se záškoláctvím nebo s agresí. Chyba ale většinou nebývá jen v nich.

9:13 14. února 2014 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Při setkání rodičů na semináři „Agrese je OK“ v ústeckém centru psychosomatické péče se probírala hlavně agrese u dětí. Řada lidí ale přiznala, že má sama problém s tím, nebýt agresivní.

„Jestli se chceme zabývat agresivitou dětí, tak jako rodiče vždycky musíme začít u sebe. Protože my jsme ten model a děti často napodobují naše chování,“ říká Veronika Roudná z ústeckého PEXISu.

Podle lektora Ligy otevřených mužů Michala Vybírala je nicméně potřeba agresivitu rozdělit a nevnímat ji pouze negativně:

„Jedna forma agrese je ve smyslu energie, potřeby boje, zkoumání hranic. A druhá jako projev frustrace, vzteku, rozčilení, kdy dítě i dospělí můžou zažívat, že něco chtějí, ale nedostávají to. Pak se můžou cítit bezmocně a vztekle a projevovat se agresivně,“ vysvětluje lektor.

Podle něj je důležité naučit se používat agresi správně a vnímat ji jako sílu, kterou musí děti i rodiče umět ukočírovat a vybouřit ji například vzájemným laškováním, sportem nebo jinou fyzickou aktivitou. Přitom se ale musíme snažit přijít na původ agrese:

„Normální rodič by na to měl být připraven, vědět, že je to v pořádku, se staršími dětmi zjišťovat proč, jsou agresivní, co je k tomu vede, co potřebují a co by bylo potřeba změnit tak, aby ztratily potřebu se chovat agresivně vůči něčemu, někomu, případně celému systému,“ dodává Michal Vybíral.

Podobně je to u sourozenců. I když jsou miláčky rodičů oba, rozdělení v hierarchii na staršího a mladšího je důležitě.

Jan Bachorík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít