Francouzští odbojáři pomohli spojencům k úspěchu vylodění. Mnozí se ho nedočkali
Francouzští odbojáři pomohli spojencům svými diverzními akcemi k úspěchu vyloďovacích operací. Třeba jen tím, že jim poskytli spoustu cenných informací. Mnozí z nich se invaze nedočkali, další se o ní dozvěděli v koncentračních táborech. Životní příběhy některých z nich jsou opravdu unikátní.
„O vylodění jsme se dozvěděli od jednoho německého zajatce. Když všechno začalo, bylo prý všude kolem tolik lodí, že nebylo vidět samotné moře,“ říká dnes šestasedmdesátiletá Colette, která v době vylodění a bombardování normandských měst pracovala jako zdravotní sestra.
Paní Colette vypadá vitálně. V muzeu v Caen objednává kávu a vypráví:
„Bylo mi šestnáct let, hledali jsme raněné a přenášeli je do nemocnice. Bayeux bylo bombardování ušetřeno, ne ale okolní městečka a vesnice. Zraněni byli hlavně civilisté, o ty jsme se starali především Američané a Britové byli převáženi do vojenských nemocnic.“
Příběhy francouzských odbojářů z druhé světové války zaznamenal zpravodaj Jan Šmíd
Jak dodává, velká část Normandie se změnila v ruiny. „Kolem Bayeux nezůstal kámen na kameni.“
To Bernard Duval se konce války téměř nedočkal. V porovnání s Colette má méně energie. Není divu, vzhledem k tomu, čím vším prošel.
„Byl jsem v odboji a zatkli mě 10. března 1944. Byli to dva Francouzi, kteří pracovali pro gestapo, říkali jsme jim gestapisté. Vzali mě na gestapo, tam mě vyslýchali, mučili. Bylo to hrozné, ale nic jsem neprozradil,“ líčí pan Duval, který byl jen krůček od smrti.
„Dostalo se mi posledního požehnání a druhý den ráno jsem měl být popraven. Nespal jsem celou noc. Nevím, co se stalo, ale přežil jsem to. Byl jsem ve vězení tři měsíce a pak mě převezli do Německa do Sachsenhausenu,“ pokračuje.
O vylodění se dozvěděl v německém zajetí
Francouzští odbojáři, kteří Němcům škodili, jak mohli, ničili koleje, přestřihávali komunikační dráty a občas se pustili i do otevřenější konfrontace, se o vylodění dozvěděli často až v zajetí.
„Šestého června jsme byli v Německu a zrovna nás někam vezli. Když jsme se na nádraží potkali s vlakem, tak jsme jen slyšeli, že to začalo,“ vzpomíná pan Duval.
Života si užívá každým dnem. Ví, že měl štěstí. „Znovu jsem se narodil. Dvacátého května 1944 nás převezli z kasáren, kde jsme byli vězněni. Bylo to dva týdny před vyloděním. Šestého června všechny popravili, 87 lidí,“ uzavírá svůj příběh Bernard Duval.
