Co Čech, to zahrádkář už zřejmě neplatí. Pěstitelů je ale pořád hodně
Zahrádkaření má hluboké kořeny zřejmě ještě z dob, kdy člověk začal s pěstováním rostlin. Není to tak dlouho, co se říkalo, že "co Čech, to zahrádkář". A zahrádkáři mají svou Mekku - od zítřka putují do Litoměřic, kde začíná tradiční veletrh Zahrada Čech.
„Mám zahrádku, takovou malou. Mám tam okurky, jahody, maliny, ostružiny, mrkev, petržel, celer… Bez postřiků, bez chemikálií. Pro nás dva a tak pro někoho z rodiny. Úroda letos bude dobrá,“ říká Eva Jandová.
Ona i další oslovení se domnívají, že zahrádkaření je teď v Česku spíš na ústupu. Český zahrádkářský svaz sdružuje podle starších údajů kolem 170 tisíc členů a má asi tři tisíce organizací.
„Co Čech, to zahrádkář, to už vyloženě ne, ale zahrádkářů je velká spousta. Ti lidé, kteří měli zahrádky před dvaceti třiceti blety, tak jejich zahrádky stárnou s nimi a oni si je drží," tvrdí Ivan Dvořák, odborný instruktor Českého zahrádkářského svazu.
„Málokdo se té zahrady zbavuje, pokud jim to stát nebo původní majitel nesebere," soudí. Podle Dvořáka mají zahrádkáři velkou výhodu v internetu. „Takže je to takové mezinárodní, mají k sobě hodně blízko a rychle si ty dobré zkušenosti předávají.“
Jsou v řadách zahrádkářů i mladí lidé? „Jsou. Máme třeba specializované organizace, které se věnují například africkým fialkám, citrusům, a tam ti mladí docela jdou,“ potvrzuje Dvořák.
A pohotovou odpověď má i na otázku, co vlastně zahrádkaření přináší. „Relax, záliba, hobby, ale naprosto spolehlivě zalevno zásobení rodiny ovocem, sezonní zeleninou ze své zahrady, víte, co jste s tím dělali,“ vypočítává Dvořák a uzavírá:
„Koupíte si stromek třeba za dvě tři stovky, a když zjistíte, že v obchodě jablka stojí kolem 30 korun, tak vlastně máte po pár letech zaplacený stromek. Dalších dvacet let pěstujete už jen ze svého potu, případně z nějakých prostředků, kterými ovoce chráníte."
