Rusáci? Nesnášeli jsme je, ale ti kluci za to nemohli, vzpomíná Jiří Holík na hokejovou pomstu za okupaci

Hokejista Jiří Holík je rekordmanem v počtu zápasů za národní tým. Nejvíc se ale vzpomíná na březen 1969 a „dva pátky“, při kterých hokejová reprezentace porazila Sovětský svaz. Jen pár měsíců po okupaci. „Hrál jsem v nároďáku čtrnáct sezon a nejvíc se omílá ten devětašedesátý. Utkání se Sověty bylo pro diváky i pro nás událost, ale nemělo to politický podtext, to přišlo až v roce 1969,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Doporučujeme Jihlava Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jiří Holík | Foto: Petr Lemberk/MAFRA | Zdroj: Profimedia

Pamatujete si po padesáti letech ty zápasy?
Moc si to nepamatuju, ale vím, že to byly pátky. Protože když jsme se vrátili, byly tu transparenty „Nevadí, že není zlato. Ty dva pátky stály za to“. Ale ani si nepamatuju, kolik jsme hráli.

Bylo to 2:0 a 4:3. V tom druhém jste dokonce skóroval.
To mi až nedávno připomněl Robert Záruba. Byla to taková střela z nouze a chyba Zingera. Ta střela nebyla nic moc… Ale gól platí každý.

Hokej mezi Dubčekem a Husákem. Jak a proč vedly hokejové výhry ke změně v čele KSČ

Číst článek

Na ten hokej se asi moc nedalo dívat, protože oni byli tak dobří a tak bruslařsky zdatní, že se vymýšlely všelijaké kličky. Třeba se chodilo pozdě střídat. Oni už byli nadržení na buly a my se loudali. Brusle měly chrániče, a když se ulomil, hráč musel střídat. Tak se pořád šmírovalo, jestli je mají. Jako hokejistovi mi to dost vadilo. Já s nimi chtěl hrát hokej, ale účel světí prostředky. Byli tak dobří, tak se hledalo, jak je zabrzdit.

Na mistrovství jste přijeli s předstihem. Potkávali jste se s Rusy?
V té době ne. Vůbec jsme spolu nemluvili. Když se nad tím dnes zamyslím, tak jsme na ně byli hrozně naštvaní a ti kluci za to vůbec nemohli. Bylo to rozhodnutí Brežněva a toho jejich politbyra. Hokejisti přijeli a nevěděli, co se děje. Hala ve Stockholmu na ně pískala a byli z toho vyjevení. Asi věděli, že to bylo kvůli okupaci, ale co s tím měli dělat? Odnesli to. My jsme s nimi taky pár let nemluvili. Až později.

Tehdy jsme si to ani neuvědomovali. Když jsme se potkali, dělali jsme, že jsme se neviděli. Ale co oni s tím měli co dělat? Oni taky poslouchali. Byli mezi nimi skvělí kluci – Charlamov, Jakušev i Ragulin. To byli parádní kluci, se kterými jsme později po mistrovství světa šli na skleničku. Ale tyhle tři čtyři roky jsme s nimi vůbec nemluvili.

V současnosti se hodně probírají gesta československých hokejistů. Nepodání ruky nebo přelepená hvězda. To bylo kolektivní rozhodnutí?
Jo, to jsme si řekli v kabině. Ale trenéři z toho pak museli nějak vybruslit. Říkalo se, že poražení vždycky podávají ruku vítězům. Tak se to zdůvodnilo, aby nebyl malér. A na ty hvězdy si vůbec nevzpomenu. Jak brácha a další seděli vedle sebe, tak je napadlo, že si přelepí hvězdu. Ke mně se to nedostalo – až když jsme přijeli domů a začalo se to řešit v novinách. Byl tam brácha, Gusta Havel, Jarda Jiřík… Ale nepodání ruky bylo kolektivní.

Co by bylo víc? Titul z mistrovství světa, nebo dvě výhry nad Rusy?
Spíš bych bral ten titul. Tehdy jsme byli naposledy mistry světa v roce 1949. Pak to přišlo, ale to jsem dopředu nevěděl. Bral bych titul. Každý hokejista chce být mistr světa. Pak jsme i Rusy poráželi častěji, ale titul je titul. Taky to bylo spojené – se Sovětským svazem to bylo vždycky rozhodující utkání.

Vítězství se nejdřív hodně oslavovala, ale byla i spouštěčem politických změn. Vnímal jste to nějak?
To šlo mimo nás. Pepík Horešovský tvrdí, že dění u Aeroflotu už měla StB připravené, že v Jindřišské vyšli kluci v džínách z autobusů a kostky tam byly připravené, ale to šlo mimo mě. Velká politika nás v podstatě vůbec nezajímala. Když přiletěl maršál Grečko, tak to určitě napsali jako „přátelskou návštěvu“.

Ještě, že nebyl bulvár

A přímo ve Stockholmu se to k vám nedostalo?
To jo. Chodily stovky telegramů. Tehdy byla technika jinde, takže chodily telegramy. Před zápasem se to četlo, jak nám gratulovali. Věděli jsme, že v Československu je pozdvižení. U nás v Havlíčkově Brodě byla euforie, fandové táhli městem k domu rodičů a provolávali slávu. To bylo tím politickým podtextem. Ten vztek, že vojáci, kteří nás jeden čas osvobozovali, nás o několik let později okupují. Pro nás to byla okupace. Já vím, že poslankyně Semelová říkala, že ne, ale byla to okupace. Pro lidi byl tehdy hokej jako únik z věcí, které se děly.

Jiří Holík

  • Narozen 9. července 1944
  • Rekordman v počtu startů za hokejovou reprezentaci 319 startů/132 gólů
  • Trojnásobný mistr světa – 1972, 1976, 1977
  • Sedminásobný mistr Československé hokejové ligy s Duklou Jihlava
  • Čtyřnásobný olympijský medailista (Stříbro 1968 a 1976, bronz 1964 a 1972)
  • Člen Síně slávy českého hokeje i Síně slávy IIHF
  • Mladší bratr Jaroslava Holíka

My jsme byli mladí kluci, kteří chtěli hrát hokej. Chtěli jsme chodit za holkama, bavit se a hrát dobrý hokej. Tím, že byli Sověti tak výborní, pozvedli hokej. Když děláte sport a furt vás poráží, tak vás to donutí buď zabalit, nebo víc trénovat. Takže Švédové, my a Finové jsme začali víc. Takže Sověti pozvedli celý hokej. I Kanada začala přebírat to dobré z Evropy. V tom sehráli obrovskou kladnou roli.

Jak jste tehdy slavili?
No samozřejmě se to muselo nějak zapít. Když to dneska sleduju, tak zaplaťpánbůh, že za našich časů nebyl bulvár. Taky jsme dělali koniny a vylomeniny.

Pochlubíte se něčím?
Radši ne. Ale vždycky to bylo až po mistrovství. Během mistrovství jsme dostali maximálně jedno nebo dvě piva. To se fasovalo jako na vojně.

Když jste se vraceli, bylo málo zpráv, kdy a kam to bude. Přesto na vás čekaly davy lidí.
Obrovské davy. V tomhle státě se nic neututlá, tak se to šířilo. Dneska to je jednoduché, ale tehdy nevím. Byly tam transparenty a bylo to od nich hezké. Ale jindy, když jsme s Rusy prohrávali, tak nadávali. Jindy se zase říkalo, že je musíme nechat vyhrát, ale žádný takový příkaz jsme nedostávali.

Sportovní stránka Rudého práva o výhře nad SSSR. Rozhovor pokračuje pod dokumentem

Co jste vlastně dělal při okupaci v roce 1968?
Byli jsme s Duklou Jihlava v Západním Německu a ve Švýcarsku. Seděli jsme v Bavorsku ve Füssenu, tam jsme se to ráno dozvěděli a jeli jsme do Švýcarska. V Davosu byl manifestační průvod. Sehráli jsme nějaké přáteláky, a když jsme jeli domů, před hranicemi jsme zastavili. Seděli jsme na kládách a bavili se, jestli se máme vrátit, nemáme vrátit... Měli jsme informace jen z rádia, že se tady střílí. Seděli jsme asi tři hodiny, bylo to dilema… Někteří už byli ženatí, já měl před svatbou, tak se vrátil celý autobus. Nikdo pak nezůstal.

Někteří hráči z národního týmu ale emigrovali, třeba pánové Nedomanský s Fardou. Vás to nikdy nelákalo?
Moc ne. Ale samozřejmě jsme chtěli nějak žít. Pamatuju si rok 1976. Po MS v Polsku jsme byli u prezidenta Husáka a říkali jsme, že bychom si chtěli jít zahrát ven, abychom si něco vydělali. Kouřil cigaretu a říkal: „Súdruhovia, my sa o vás postaráme.“ Nepustili nás, až na konci jen hráče, kteří nebyli potřeba pro národní mužstvo a měli za sebou nějaké tituly.

Já měl výhodu, že jsem, na rozdíl od jiných lidí, mohl celou éru socialismu cestovat. A většinou na zápas. V době, kdy tu lidi nemohli ani na Balaton, já létal do Ameriky. Každý rok. Viděl jsem, že svět je někde jinde.

Nabídky chodily, ale to už jsem byl starý. A když jsem byl mladý, chtěli jsme jít do Švýcarska. Ale to bych musel emigrovat a to jsme si netroufli. Věděli jsme, co to znamená, že už nemusíš vidět rodiče… To si málokdo troufl. Emigrace není zas taková slast. U nás jako u hokejistů by to bylo daleko snazší, ale věděli jsme, co by tady následovalo. Navíc já byl v Dukle. Kdybych emigroval, byla by to dezerce a problémy by byly větší.

Když se o vás prezident Husák nepostaral, co jste dělal po kariéře?
Pár let jsem učil. Hlavně životními zkušenostmi. Učil jsem tělocvik a zeměpis, na tělák jsem byl na kluky ve sportovních třídách přísnější, v normálních třídách už to tehdy byla mizérie. Ale dneska jsou jiná sportoviště, tehdy byly písek, škvára, šedesátku jsme běhali na chodníku. Ale dneska už bych nechtěl být učitel – dopoledne by mě přijali a odpoledne by mě vyhodili, protože když mě rozčílili, přetáhl jsem je holí přes zadek, dneska si to nedovedu představit.

Co Dukla? Sledujete ji?
Nesleduju a nechodím. Po dlouhé době jsem byl na semifinále s Kladnem. Hokej je o penězích a v tomhle městě to nejde ukočírovat. Divím se, že se Béďovi Štěrbovi daří udržet. Do toho hala… Pro diváky se to trochu změnilo, je to barevnější. Ale to zázemí, ty kabiny, to je načichlé smradem a potem. Už by to chtělo něco nového, ale to chce tak tři čtvrtě miliardy. Deset let se to tu řešilo, teď konečně udělali nějaké rozhodnutí. To kvituju, nedá se to odkládat.

Když jste mluvil o Kladnu, šel jste „na Jágra“?
Na Jágra ne. Chci si ho zachovat v hlavě, jak přišel do Pittsburghu s dlouhým hárem, jak je tam vodil jak lední medvědy. Ne teď, jak tam chodí… Já hrál, dokud to šlo, a ne abych tam pak chodil… Jarda je dobrý pro diváky, že přijdou. Ale bojím se, aby na něj nezačali pískat. Možná je v Česku taková modla, že se mu to nestane. Ale stává se to. Pepík Masopust byl nějaký pan fotbalista a řvali na něj „ty dědku, nech už toho“.

Hodně hráčů z tehdejší reprezentace má letos 75. narozeniny. Vy je budete mít v červenci. Budete nějak slavit?
Ani ne, bude jen malé posezení, nic velkého. K sedmdesátinám jsem dostal 70 lahví červeného vína, už žádné nezbylo. To by se mohlo klidně zopakovat.

Vojtěch Man Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme