Během války prošel Tobrukem a bojoval u Dunkerku. Životní příběh rodáka z Vracova dlouhé roky nikdo neznal

Narodil se ve Vídni, dětství prožil na Slovácku a první střety s osudem ho zastihly v Brně. Před holokaustem ho zachránila Palestina, vzápětí vstoupil do československé zahraniční armády. Bojoval u Tobruku, přežil zranění při obléhání Dunkerku, zatímco většina rodiny zmizela v koncentračních táborech. A ani po válce nečekal Bernarda Papánka klidný život – jako člen západní armády nemohl najít pořádnou práci, takže nakonec emigroval do Izraele.

paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Legitimace používaná Bernardem Papánkem v Palestině | Foto: Ivan Holas | Zdroj: Český rozhlas

S životem se musel Bernard Papánek prát hned od narození – vážil necelá dvě kila a okolí mu nedávalo ani 24 hodin života. Když se po půl roce dostal z nejhoršího, odvezla ho maminka z Vídně ke svým rodičům a sestře do Vracova na Kyjovsku, aby zesílil.

„Když pak rodiče chtěli, abych chodil do školy ve Vídni, byl jsem z toho nešťastný – ve Vracově jsem měl spoustu kamarádů. Tak jsem tam aspoň jezdil každé prázdniny. Žil jsem pak po celém světě, ale nejvíc doma se dodnes cítím ve Vracově, i když už jsem tam dlouho nebyl.“

Bernard Papánek na venkovním schodišti Nové radnice v Brně (50. léta) | Foto: Ivan Holas | Zdroj: Český rozhlas

V červenci 1938 odchází osmnáctiletý čerstvý absolvent vídeňské obchodní akademie do Brna, aby si tam našel práci. Rakousko už čtyři měsíce ovládali němečtí nacisté, ani jihomoravská metropole nebyla židovskému mladíkovi příliš nakloněna. Stálou práci nenašel, protože byla velká nezaměstnanost, a musel se proto spolehnout na pomoc charity pro utečence z Rakouska a ze Sudet. Navíc se na policii dozvěděl, že má domovské právo na Slovensku a musí tam odejít.

Když vojáci dostali pušky, plakali radostí aneb Kde domov můj?

Číst článek

„V noci mě spolu s dalšími nežádoucími osobami vyvezli zeleným antonem za hranice Brna, tam mě vysadili a jeden četník mi ukázal, kterým směrem je Slovensko, že tam mám dojít pěšky. Mně se tam ale nechtělo, na Slovensku jsem nikdy nebyl a nikoho jsem tam neznal, tak jsem se pěkně posadil na násep u silnice, snědl jsem jídlo, co mi do policejní cely přinesli příbuzní, a pak jsem šel zpátky do Brna.“

Podplacená smrt kroužila kolem

Po návratu tajně přebýval u příbuzných, nakonec bohatý brněnský právník a obchodník Leo Freund zařídil, že se spolu s bratrancem ocitl na seznamu emigrantů do Palestiny. „To jsem zkoušel už předtím sám, ale marně, protože přednost měli Židé ze Sudet, kteří přišli o domov. Freund byl manželem mé vzdálené příbuzné, asi ho to stálo moc peněz, ale mně tím určitě zachránil život.“ Záhy po příchodu do Palestiny ovšem i s bratrancem uposlechli výzvu prezidenta Beneše a přihlásili se do československé zahraniční armády.

Po krátkém pobytu ve výcvikovém táboře u Haify odvezli dobrovolníky do Tobruku v Libyi, který bránil i 11. československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka. „Sloužil jsem u protiletadlových kanonů.“

Rozsudky smrti vytiskli ještě před soudem, Morávku měl stihnout osud Lidic

Číst článek

„Náročné byly už jen extrémní rozdíly teplot ve dne a v noci. Za ty dlouhé měsíce, co jsme tam byli, jsme neviděli ani jednu ženu, jen čas od času přicházela skupina Arabů, kteří nosili vajíčka a chtěli za ně cigarety a čaj.“

V létě 1943 se pak českoslovenští vojáci vydali na plavbu kolem celé Afriky až do Anglie, kde se formovala Čs. samostatná obrněná brigáda, Bernard Papánek byl zařazen k minometům. Na podzim 1944 jsou Čechoslováci převeleni do Francie, kde spolu s Druhou kanadskou divizí až do května 1945 obléhali Němci opevněný Dunkerk.

„V Normandii byla po tvrdých bojích rozbitá celá města a vesnice, po cestě jsem viděl hodně mrtvých, třeba jsem na silnici našel ležet zabitého Němce v uniformě, ale bez bot, ty už někdo sebral. Už ani moc nebyl vidět obličej, jen kosti. Nakonec jsme se dostali do malé obce k Dunkerku, jméno už si nevybavuji.“

Vysvědčení o zkoušce z anglického jazyka | Foto: Ivan Holas | Zdroj: Český rozhlas

Po zmrtvýchvstání odmítl bohatou nevěstu

Němci se snažili z kapsy ze všech sil dostat, ale když zjistili, že obklíčení je příliš pevné a na pomoc zvenčí nemohou spoléhat, tak jejich odpor postupně slábl a na frontě zavládl víceméně klid, jen občas narušovaný neúspěšným útokem jedné či druhé strany. Při jedné takové akci byl Bernard Papánek při návratu z blízké vesnice těsně u zákopu zasažen několika střepinami do břicha.

V květnu 1945 provázel odsun Němců z Brna. O žádný pochod smrti nešlo, říká strážný

Číst článek

Spolubojovníci ho rychle odnesli do bezpečí a zajistili transport do špičkově vybavené kanadské vojenské nemocnice: „Měli tam i penicilin, to mi zřejmě zachránilo život. Operace trvala skoro osm hodin – vystřihli poškozená střeva, sešili je, trochu zkrátili, pak mě dali na samostatný pokoj, protože nevěděli, jestli to přežiju. Byl jsem tam asi šest týdnů, dokonce jsem se tam skamarádil s dívkou z velice bohaté kanadské rodiny, která o mě měla docela zájem, já jsem ale do Kanady moc nechtěl, chtěl jsem se vrátit domů k rodině.“

Otázkou je, zda tohoto rozhodnutí alespoň jednou v životě nelitoval. Ještě z Anglie pátral hned po osvobození Československa po svých příbuzných. Dozvěděl se ale, že prakticky všichni zahynuli v koncentračních táborech – přežil jen mladší bratr Otto. Nakrátko se za ním vydal do Palestiny. Po pár měsících se opět vrací do Brna a historie z roku 1938 se opakuje – lepší byty a místa po odsunutých Němcích si už stačili rozebrat ti, kteří přišli zpět hned po válce.

Šestadvacetiletý válečný veterán s uznanou čtyřicetiprocentní invaliditou učí angličtinu a němčinu, ale zájem postupně opadá. Po roce 1948 jako voják ze Západu s příbuznými a přáteli v Británii, Izraeli a Rakousku smí vykonávat jen podřadné práce, a navíc ho sleduje a vyslýchá Státní bezpečnost.

Potřetí do země zaslíbené

Když v roce 1964 získává i s manželkou povolení k návštěvě starého strýce ve Vídni, dlouho neváhá a oba emigrují. Bratr mu v Izraeli zajistil významné místo u letecké společnosti, kde Bernard Papánek (v Izraeli přijal jméno Benjamin Palgi) pracoval řadu let a služebně cestoval po celém světě.

Rozhovor s krysou aneb Básník z křemene. Příběh muže, kterého nezlomili ani v nejtěžším žaláři

Číst článek

Posledních pět roků žije u nevlastní dcery nedaleko slovenské Senice a užívá si zaslouženého izraelského důchodu. Stále chodí na procházky, čte klasickou literaturu, opakuje si z učebnic cizí jazyky. Jeho pohnutý životní příběh válečného hrdiny ovšem až do nedávna neznal prakticky nikdo – dokonce ani české a slovenské ministerstvo obrany, přestože právě to veterány z druhé světové války eviduje. Po emigraci v roce 1964 totiž Bernard Papánek vypadl z evidence. Navíc získal izraelské státní občanství.

Teprve v roce 2015 obdržel na Slovensku Pamětní medaili k 70. výročí Slovenského národního povstání a ukončení druhé světové války. Zájmem o svoji osobu je spíše zaskočen: „Já nejsem žádná důležitá osobnost. Myslím, že je to hlavně proto, že jsem nejstarší voják z té světové války. Je mi 98 let a asi neznají nikoho toho věku, takže sem asi jeli proto, aby slyšeli, jaké to bylo, kde a jak jsem sloužil.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme