Rozhovor s krysou aneb Básník z křemene. Příběh muže, kterého nezlomili ani v nejtěžším žaláři

Fotografie z vězeňské karty (z knihy Bohumila Robeše Věčný prolog) | Zdroj: Archiv Bohumila Robeše

Život chtěl zasvětit profesionálnímu divadlu, osud ale rozhodl jinak. Jemná duše básníka se nekompromisně vzbouřila proti nespravedlivosti nastupujícího komunistického režimu a přivedla ho do rozsáhlé ilegální organizace na Vyškovsku. Přestože jeho vlastní podíl na odbojové činnosti byl marginální, pozbyl svobody na 13,5 roku – ani mříže mu totiž nezabránily říkat, co si skutečně myslí, za což v leopoldovské věznici málem zaplatil životem.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Víra, slušnost a pomoc bližnímu – to byly určující momenty prostředí, ve kterém Bohumil Robeš se dvěma mladšími bratry v rodných Holubicích vyrůstal. Jeho dědeček tam byl řadu let starostou za lidovou stranu, otec pracoval na železnici.

„Byl to takový advokát chudých, dokázal se o potřebné starat gratis, to mám asi právě po něm. Měl řadu přátel, obyčejných dělníků či nezaměstnaných, pomáhal jim až do roku 1943, kdy předčasně zemřel po operaci slepého střeva – tehdy mi bylo 13 let,“ vzpomíná Robeš.

Životní postoje dospívajícího chlapce formoval i jeho nevlastní otec Jiří Bisom. Bojovník z východní i západní fronty si po válce zřídil autodopravu a správcoval cihelnu, po únoru 1948 ale o všechno přišel a po vykonstruovaném procesu byl nějaký čas vězněn.

Na transport jsem čekal jak dobytek na porážku, vzpomíná chemik a inovátor Bruno Schreiber

Číst článek

Letáky, výhrůžné dopisy i pyromanie

Moc komunistů přitom obyvatelé Vyškovska – rodného okresu Klementa Gottwalda – pocítili už dlouho před únorem 1948, po tomto datu ale napětí ještě eskalovalo. Talentovaný amatérský divadelní režisér se hlásil na pražskou AMU, už před zkouškami se ale dozvěděl, že kvůli negativnímu kádrovému posudku od místních funkcionářů nemá šanci. Nakonec našel zaměstnání alespoň jako loutkoherec v brněnském divadle Radost, zakrátko ale skončil v jiné budově jen kousek od divadla – v policejní vyšetřovně na Příční.

„Denně jsem chodil kolem, vedle vchodu byl krucifix, kdo by mohl říct, že je tam mučírna StB. Ale když mě v říjnu 1953 sebrali a vezli autem, tak jsem už podle tmavého průjezdu poznal, kde jsme. Já jsem byl trošku informovaný od Bisoma, jak to všechno chodí – nejdřív vás dali na takové první zpracování do sklepa, Té místnosti se říkalo ponorka a okýnkem ve stropě jsem slyšel na ulici rozhovory děcek, co šly k nám do divadla,“ vypráví Robeš.

O důvodu zatčení nemusel dlouho přemýšlet – byl totiž členem odbojové skupiny SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti), kterou v sousedních Křenovicích založili Mojmír Babušík, Rudolf Mrázek a Oldřich Klobas. Postupně se rozrostla na více než půl stovky členů, kteří zasílali výhružné dopisy místním funkcionářům a konfidentům, tiskli letáky a také zapalovali družstevní stohy a stodoly v okolí.

„Já jsem tam byl ale jen taková malá a z mého hlediska bezvýznamná osobnost. Dělal jsem jen spojku a staral jsem se o seznam lidí, kteří by po pádu komunismu měli být žalováni pro spáchané zločiny. Napsal jsem jeden leták, ale ten se neuplatnil, kluci se smáli, že jsou tam takové platonické myšlenky. A se zapalováním jsem taky neměl nic společného – když jednou kousek od našeho domu vzplál stoh, ani jsem nevěděl, že to udělali kluci ze SODANu, protože tam byla velmi přísná konspirace, rozděleni jsme byli do pětek a jedna o druhé nic nevěděla. Poznávali jsme se až u soudu nebo po něm,“ říká.

O vedlejší roli Bohumila Robeše se od ostatních zatčených dozvěděla i StB a soud, takže jeho výslechy byly poměrně mírné, stejně jako navržený trest – tříleté vězení. Jenže už tehdy situaci zhoršil jeho zvyk říkat nahlas i nepříjemnou pravdu: „Při procesu, kde byla veřejnost včetně našich rodin, jsem prohlásil, že při výsleších bylo použito násilí. To soudce zaskočilo, jednání přerušili a pak mi trest zvýšili o dva roky. Když mě pak odváděli na celu, tak mi dozorkyně říkala, že jsem si to pěkně zavařil.“

‚Jak to bude krásné, až tady nebudete‘

Pověst nepoddajného vězně ho provázela i do uranových lágrů na Jáchymovsku, a zejména do neblaze proslulé Vojny na Příbramsku. Tam byl shodou okolností převezen krátce před tím, než vypukla takzvaná nudlová vzpoura – kvůli špatné stravě drželi muklové několik dní hladovku, než bachaři protesty potlačili.

Za jednoho z organizátorů byl neprávem označen i Robeš, a proto putoval do pankrácké věznice, kde si za poznámku na adresu vyšetřovatele „dívám se z okna, jak to bude krásné v Praze, až tady nebudete“ ihned vykoledoval pobyt v temnici. Následoval transport do nejobávanější věznice v zemi, Leopoldova, kde řada politických vězňů na následky soustavného týrání zemřela.

Vzpurný básník byl ale nepoučitelný. Při jednou raportu se dostal do hádky s náčelníkem věznice a v hádce mu vmetl do tváře slova, že komunisté a bachaři se budou jednou zodpovídat stejně jako v Maďarsku v roce 1956.

„Hned se na jich na mě několik vrhlo, navlékli mě svěrací kazajku a na deset hodin mě svázaného do kozelce hodili do temnice. Je to strašný pocit, tělo je prohnuté jak luk, brzy povolí svěrače, takže ležíte ve vlastních výkalech. Zpíval jsem si, recitoval jsem tam básně, modlil se a hned jim zase od plic nadával. Povídal jsem si s krysou, která se na mě přišla ze záchodu podívat,“ vzpomíná Robeš.

Incident se odehrál krátce předtím, než měl být vězeň propuštěn na svobodu, za jeho prostořekost mu ovšem soud zasedající přímo ve věznici přidal 5 let a o dva roky později ještě dalších 6 za poznámky a básně, které si psal kouskem tuhy na toaletní papír. Po opakovaných pobytech v korekci, kde ho bachaři polévali studenou vodou, dostal tuberkulózu, několik měsíců proto strávil ve vězeňské nemocnici na Borech, ale ještě před ukončením léčby putoval zpět do Leopoldova.

Nic ale nepomáhalo, nezlomený politický vězeň stále opakoval svým věznitelům, že se na něm dopouštějí zločinu, pro který je bude žalovat.

‚Těžko se mi mluví o odpuštění‘

Nakonec skončil stejně jako někteří jiní vězni v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích: „Tvrdili, že nemohu být normální, když venku je už socialismus, lidé se radují a tančí a já stále hájím nějako svobodu.“ 

Později byl převezen do brněnských Černovic, kde nakonec jeden z lékařů prohlásil, že pacient je duševně zcela zdráv. Bohumil Robeš se tak dostal ven roku 1967 po 13 a půl letech za mřížemi. Nejprve se musel život jako dělník, po nástupu Pražského jara se ale mohl alespoň nepřímo vrátit na čas k divadlu jako autor recenzí, hereckých portrétů a dalších příspěvků v regionálním tisku a rozhlasu, dokonce na čas působil v okresním poradním sboru pro divadlo. Po nástupu normalizace se ovšem dvířka do sféry profesionální kultury opět na téměř dvě desítky let zavřela.

Protikomunistické letáky ho stály roky v uranových dolech. Jedno odpoledne změnilo mladíkovi život

Číst článek

Definitivní zadostiučinění přišlo až po roce 1989 – soudní rehabilitace a možnost zapojit se nejen do kulturního, ale také politického života v zastupitelstvu Holubic i dalších funkcích – stal se místním kronikářem, předsedou Konfederace politických vězňů ve Vyškově nebo dobrovolníkem Charity.

„Dělal jsem předsedu sociální komise na obci, staral jsem se i jednoho slepého, který ještě v roce 1989 vykřikoval: však my toho Robeše ještě pověsíme, my s ním zúčtujeme, že nám tady řeční. A vzpomínal jsem při tom na maminku, která kvůli Bisomovi a mně dřela v JZD na poli a komunisté jí nedali ani pár korun důchodu,“ přidává Robeš.

„Jedinou věc, kterou vytýkáme prezidentu Havlovi, že tehdy nezrušil komunistickou stranu. Byl by klid, oni by se mohli demokratizovat. Teď se chvěju obavou, když chtějí, aby KSČM mohla mluvit do vlády. Celý život jsem byl křesťan, ale přesto se mi v tomto případě velmi těžko mluví o odpuštění. Rozhodně se nesmí zapomenout, už kvůli dětem.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme