Když vojáci dostali pušky, plakali radostí aneb Kde domov můj?
Narodil se v Brně, avšak léta dospívání prožil během druhé světové války v Británii. Nakrátko se vrátil do osvobozeného Československa a chtěl se věnovat technice, už za tři roky ale stál u zrodu vojenského letectva nového státu Izrael. Celý život si opakoval slova národní hymny, na její úvodní otázku „Kde domov můj“ ale nedokáže zcela jednoznačně zodpovědět.
Jedno z nejznámějších „Wintonových dětí“ a iniciátor pomníku všem statečným židovským rodičům na pražském hlavním nádraží – občan České republiky a Izraele Hugo Marom.
PAMĚŤOVÁ STOPA
Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.
Zatím naposledy navštívil Hugo Marom (rozený Meisl) své rodné město 11. října 2017 - dva dny po svých devětaosmdesátých narozeninách u příležitosti zahájení výstavy Rytíři nebes na brněnském Výstavišti. Zastavil se i u domu číslo 15 na dnešní třídě kapitána Jaroše, kde tehdy žila celá jeho židovská rodina. „My jsme byli ve třetím poschodí, o patro níž bydlela sestřenice Renka, kromě mě a bratra jediná, kdo přežil válku.“ Rodičům se nejprve narodil syn Kurt, ale ještě jako malému chlapci mu kost z polévky zaskočila v krku a nestačili ho včas donést do nedaleké Dětské nemocnice.
Hugo a o dva roky mladší Rudolf neustále prosili rodiče o bratříčka. „Řekli nám, že musíme do otevřeného okna dávat jídlo pro čápa. Jednoho krásného dne nakonec přinesli chlapce ze sirotčince – neměli tam ale tehdy žádné vhodné židovské dítě, tak si rodiče vybrali katolického chlapce. A za Protektorátu ho Němci odvedli, protože katolické dítě přeci nemohlo vyrůstat v židovské rodině.“
V Brně chodil pět let do obecné školy, dodnes si pamatuje přísného vousatého učitele Sáňku z první třídy a jeho každodenní zahájení výuky: „Modlíme se všichni k pánubohu jedinému - ať Pan Bůh nám dává ctít rodiče podle pátého přikázání a chrání tatíčka Masaryka. A ať nás ten samý Pan Bůh chrání před Uhry a před Němci.“
Paměťová stopa 05 Wintonovo dítě from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.
To už byl u moci Hitler a maminka začala naléhat na otce, ať odejdou do bezpečnější země, ten to ale jako vlastenec a bývalý legionář odmítal až do začátku okupace. Pak už bylo pozdě. Pouze oba syny se jim podařilo dostat do posledního úspěšného transportu, který organizovali britští dobrovolníci symbolizovaní dnes především sirem Nicolasem Wintonem.
„Moc se nám tam nechtělo, tak nás rodiče přesvědčovali i tím, že je to země s nejslavnějším fotbalem. Rudy byl tehdy do fotbalu zblázněný, já jsem hrál spíš trochu tenis a lyžoval jsem“ (matka Arnoštka Meislová byla olympionička a trenérka lyžování – pozn. autora).
Zatímco chlapci brali srpnový odjezd do Anglie spíš jako prázdninové dobrodružství, pro jejich rodiče i rodiče stovek dalších českých dětí to bylo velmi těžké rozhodování.
„V té době ještě nikdo u nás nevěděl všechny podrobnosti o fyzickém pronásledování Židů v Německu, o koncentračních táborech, a vůbec nikdo neměl zdání, co bude ve Wannsee, kde pan Heydrich a ostatní rozhodli o konečném řešení židovské otázky. Britští dobrovolníci - Nicolas Winton a ostatní - přitom neriskovali svůj život, jak se někdy uvádí, protože vlastně tím, že oficiálně odváželi židovské děti do Anglie, pouze jinou cestou pomáhali splnit Hitlerův záměr vyčistit Německo a okupované země od Židů. Skutečnými hrdiny kindertransportů jsou pro mě rodiče všech těch dětí, a právě proto jsem přišel s myšlenkou postavit na pražském hlavním nádraží pomník i jim“ (několikaleté úsilí bylo nakonec završeno slavnostním odhalením Památníku rozloučení 27. května 2017 – pozn. autora).
Při záchraně židovských dětí byly komplikace spíše na anglické než na německé straně a na vlastní kůži se o tom hned na začátku přesvědčili i bratři Meislovi a trojice chlapců Tomaschoffových rovněž z Brna. Na Liverpool Street Station v Londýně je na rozdíl od ostatních nikdo nečekal – zůstali s kufříky na nástupišti až do večera, kdy si pětice bezprizorních dětí všiml mladý londýnský taxikář. Domluva nebyla snadná, přesto brzy pochopil, kdo jsou, a začal jednat.
„Všechny nás naložil do svého taxíku a odvezl domů. Po cestě jsme se zastavili na jídlo ve Fish & Chips Shopu, to byl pro nás úžasný zážitek, protože jsme už 48 hodin nejedli – to jídlo jsem měl tehdy poprvé v životě a dodnes ho miluji. Pak nás ubytoval ve svém malém bytě, kde žil s manželkou a malým dítětem, sice jen na podlaze, ale všem nám dal pořádné deky. Byli jsme tam asi tři dny a mezitím pro nás po Londýně sháněl nějaké místo, kde by se nás ujali. Pro mě je ten taxíkář opravdovým hrdinou. Po válce jsem se ho pokoušel najít, ale i když po něm pátrala policie i perfektně fungující taxíkářská organizace, tak se jim to nepodařilo – je možné, že za války padl na frontě, nebo zahynul při některém z útoků na Londýn.“
Chlapci se nakonec dostali do hostelu, kde byly ubytovány židovské děti z Německa. Podařilo se jich odtud odvézt přibližně deset tisíc, ne všechny ale našly azyl v náhradních rodinách.
„To soužití nebylo jednoduché, mám dodnes tehdejší dopis od otce, ve kterém nás nabádá, abychom se s německými dětmi přestali prát, protože jsou to všichni Židé a jsou na tom stejně jako my sami – přitom my jsme byli odmalička vychováváni proti všemu německému.“
V Británii se Hugo Marom začal učit ševcem, pak získal jako uprchlík ze spojenecké země stipendium ke studiu na průmyslovce a nakonec byl spolu s dalšími chlapci z Wintonových vlaků přijat do vojenské letecké jednotky při exilové Československé státní škole ve Walesu.
Než ale stačil mladý kadet poprvé vzlétnout proti nepříteli, druha světová válka skončila. Vrátil se tedy do Brna a netušil, že zanedlouho ho čeká jiná válka s jiným nepřítelem na druhém konci světa. Během dalšího studia byl vytipován spolupracovníky izraelské Hagany do nově vznikajícího vojenského letectva, mělo jít jen o zhruba půlroční misi. S několika desítkami dalších adeptů absolvoval zrychlený několikatýdenní pilotní výcvik.
„Až do listopadu 1948 jsme byli v Olomouci, celkem 1750 vojáků a vojaček, dobrovolníků židovského původu. Tam jsem taky poznal svoji budoucí manželku, se kterou jsem se ještě před odchodem do Izraele oženil, a byli jsme pak spolu 65 let. Z Československa jsem dojel do Izraele 26. února 1949, válka (První arabsko-izraelská válka, pozn. autora) trvala už skoro rok a my jsme se dostali až do závěrečné fáze.“
Přesto šlo o neocenitelnou pomoc tehdejšího Československa, která je z hlediska pozdějšího mezinárodního politického vývoje jen stěží pochopitelná. Podpora budoucího samostatného židovského státu sice začala ještě před únorem 1948, pokračovala ale i ještě nějakou dobu po něm, a to nikoliv pouze setrvačností.
„Stalin předpokládal, že tito českoslovenští vojáci pomohou v Izraeli rozšířit komunismus, přesvědčoval ho o tom Slánský i jeho kolegové, kterým to pak přitížilo při politických procesech. Stalina ovšem tato oblast přitahovala hlavně kvůli ropě, jinak ho nějací Arabové nebo Židé vůbec nezajímali.“
Československo tak bylo vlastně jedinou zemí na světě, která cíleně porušovala mezinárodní embargo – Židům dodávalo nejen zbraně, například legendární kulomety BREN z brněnské Zbrojovky nebo některé typy letadel, ale především vycvičené odborníky. To bylo skutečně zásadní, protože Izrael měl tehdy velmi málo důstojníků a vůbec zkušených vojáků. Bez této pomoci by zřejmě Izrael první nápor svých arabských sousedů nevydržel.
„Ještě před pár léty jsem hrával tenis s jedním izraelským generálem, který tehdy v hodnosti kapitána velel části brigády zadržující nápor Egypťanů. Měl pod sebou asi tisíc vojáků většinou od šestnácti do třiceti let, měli ale jen jednu starší pušku na pět mužů. Pak dostal rozkaz jít k bývalému anglickému letišti v Beit Daras, kam měly být dodány zbraně pro Izrael. Konečně přistálo nákladní letadlo plné pušek a střeliva, každý dostal novou českou pušku a nábojů, kolik unesl. A prý tam v tu chvíli nebyl voják, který by neměl v očích slzy, že konečně několik hodin před rozhodující bitvou mají zbraně.“
Po skončení války v roce 1949 absolvoval další speciální výcvik ve Velké Británii a vrátil se do Izraele jako letecký instruktor a pak i velitel pilotní školy. Později byl pověřen sestavením 110. letky noční stíhačů, testoval také letadla pro izraelskou armádu.
V roce 1964 odešel do civilu a založil firmu na stavbu a projektování letišť. A ve volných chvílích spolu s dalšími lidmi z kindertransportů pátral po veškerých podrobnostech akce, která jim zachránila život. Poté, co britská historička Elizabeth Maxwelová zveřejnila prostřednictvím BBC podíl Nicolase Wintona na záchraně židovských dětí z Československa, rozhodlo se osmnáct z nich pozvat Wintona do Izraele a získat pro něj titul Chasid umot ha-olam (Spravedlivý mezi národy).
Lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem, jej uděluje speciální komise při památníku holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě vedená izraelským nejvyšším soudem. A Hugo Marom byl při tom, když se během řízení objevila i pro samotného Wintona zcela nová skutečnost, která nakonec znemožnila toto ocenění udělit.
„My jsme podle jména i příjmení automaticky předpokládali, že Nicolas Winton není židovského původu. Ale při dokončení celého procesu, kdy tam s námi seděli různí profesoři historie atd., se jeden z nich obrátil na Wintona a zeptal se ho na to. Winton odpověděl, že nemá zdání, ale možná by víc věděla jeho starší sestra v Británii. Tak ji hned zavolali, telefon byl na hlasitý poslech, všichni jsme slyšeli jejich konverzaci. A když zopakoval otázku, tak sestra odpověděla: ´Niku, ty to nevíš? Tvůj dědeček a babička byli Židé. A také otec i matka.´ Ukázalo se, že jeho rodiče přišli někdy koncem 19. století (ve skutečnosti v roce 1907 – pozn. autora) z Německa do Anglie a celá rodina konvertovala, protože se obávala, že by v Anglii jako židovští imigranti těžko hledali práci. Když tohle vše vyšlo najevo, tak samozřejmě Chasid umot ha-olam dostat nemohl, ale naše skupina se obrátila na izraelského prezidenta a ten udělil Nicolasi Wintonovi ještě významnější ocenění.“
Kde je vlastně domov člověka, který se už jako velmi mladý několikrát ocitl v naprosto neznámém prostředí, nebo se vracel do míst, které znal, ale kde na něj nikdo nečekal, protože skoro všichni blízcí byli mrtví?
Hugo Marom na tuto otázku nedokáže přesně odpovědět, přestože si ji poprvé položil už před více než čtvrtstoletím.
„Krátce po převratu jsme s manželkou a dalšími lidmi dostali v Praze od ministra obrany medaile za dobrovolnou pomoc v Izraeli. Pak začala kapela hrát nejprve izraelskou hymnu, tak tam stálo asi dvacet přítomných včetně několika generálů v pozoru. A pak zazněla československá hymna a v tu chvíli mi blesklo hlavou: Kde jsem já? Teď jsem v Praze, ale dvaačtyřicet let jsem už v Izraeli, tak kde je ten domov? Je to tam, kde ses narodil, kde jsi sloužil na vojně, kde jsi pracoval většinu života, kde sis vzal manželku Česku, kde se narodily tvé děti, kterou řečí mluvíme? Nejde na to odpovědět jednoznačně.
Přitom nejsilnější pocit „přijet domů“ měl hned napoprvé, tedy při poválečném návratu z Londýna do Brna.
„Pamatuji si dodnes, jak vypadalo Brno v roce 1939, podle mě bylo tehdy v nejlepším stavu, doslova kvetlo. Pasáže, divadlo, opera, Baťa, fotbal, tenis, hokej, pohyblivé schody – nic lepšího pro nás nemohlo být, ani Londýn, kam jsme vzápětí přišli. Před návratem jsme se báli, jak to tady bude vypadat. Měli jsme před očima vybombardovaný Londýn a celou Anglii těžce zasaženou válkou, tak jsme očekávali, že když přes Brno přešla fronta, bude to ještě horší. A uviděli jsme jen tu a tam nějaký zbořený nebo poškozený dům. Naopak nejhorší to bylo v roce 1990. Tehdy jsem měl v paměti obraz svítícího města, vymalovaného. A uviděl jsem Brno, které bylo šedivé, a žádný obchod nebyl v noci osvětlený. Děsný pocit a lidi se nesmáli, přitom už bylo po převratu. Nedá se nikdy popsat to, když má člověk nějaký sen, který je už tak dost zlý, ale realita je ještě horší. Tehdy tam nebylo nic, nic, nic … co by připomnělo domov.“
