Fronta na Primark? Je mi to líto, na skládkách končí každý rok 92 milionů tun oblečení, říká designérka

Otevření první české prodejny módního řetězce Primark přilákalo na Václavské náměstí stovky lidí, ti na slunci stáli ve frontě i několik hodin. Irský prodejce oblečení je odborníky, stejně jako další „fast fashion“ řetězce, kritizován za zásadní dopady na životní prostředí i nelidské podmínky v továrnách. O okolnostech fenoménu fast fashion vedl server iROZHLAS.cz rozhovor s designérkou a zastánkyní udržitelnosti v módě Lenkou Vackovou.

ROZHOVOR Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Fronta při otevření první české pobočky módního řetězce Primark na Václavském náměstí v Praze | Foto: Kateřina Šulová | Zdroj: ČTK

Na Václavském náměstí se stála dlouhá fronta na Primark, první českou pobočku irského řetězce s oblečením. Co na to říkáte? Jak to vnímáte?
Protože je to můj obor, těžko se mi to chápe. Přemýšlím nad tím, proč tam ti lidé stojí a je mi to trošku líto.

Do obchodů Primark v okolních státech, když ještě nebyl ten tuzemský otevřený, jezdily zájezdové autobusy z celého Česka. Proč je zrovna tahle značka tak atraktivní?
Je podobně atraktivní jako ostatní řetězce, tady je ale přidaná hodnota: je ještě mnohem levnější. To se ale projevuje na kvalitě oblečení. Primark taky hlavně napodobuje celosvětové trendy v oblékání. A lidé chtějí být trendy, vypadat jako jejich oblíbené celebrity, lidé v televizi, jejich oblíbenci. A neuvědomují si okolnosti, že se jedná o napodobeniny. A taky si lidé ukájejí touhu pořád něco nového nakupovat.

Lenka Vacková

Je výraznou zastánkyní udržitelné módy. Absolvovala ateliér designu oděvu a obuvi na UMPRUM, má za sebou mezinárodní stáže i spolupráci se společností Klatex, která recykluje textilní odpad. V roce 2018 získala za udržitelnou kolekci cenu Czech Grand Design. Založila obchod se second-handovými látkami Textile Mountain.

Primark je jednou z fast fashion značek, tedy firem, které produkují obrovské množství oblečení a pak ho prodávají za velmi nízké ceny. V čem je fast fashion problematický fenomén?
Nejdůležitější jsou dva aspekty, enviromentální dopad fast fashion a podmínky při výrobě.

Fast fashion značky jsou kritizované za nehumánní přístup k pracovníkům v továrnách, nejčastěji umístěných v rozvojových zemích. V jakých podmínkách tam tedy oblečení vzniká?
Leckdy nelidských. Například v Bangladéši, hned po Číně druhém největším producentovi fast fashion, kde se vyrábí oblečení značek jako H&M, Zara nebo i právě Primark, mají pracovníci, většinou pracovnice, oficiálně dvanáctihodinové, ale často až devatenáctihodinové směny. Minimální mzda v Bangladéši byla v roce 2019 okolo dvou tisíc korun, podle expertů a samotných pracovníků by ke kvalitnímu životu byl potřeba alespoň dvojnásobek. Tamní továrny padají, zaměstnanci nepracují v bezpečném prostředí. A proti nízkým platům protestují, policie je rozhání a jejich kvalita života roste pomalu.

A jediný, kdo bohatne, jsou majitelé těch řetězců, už tak často jedni z nejbohatších lidí na planetě.

Zároveň tvoří toto „rychlé” oblečení 84 procent bangladéšského exportu.
Je to začarovaný kruh. Lidé tam pak mají dost omezenou možnost volby, protože tam nejsou jiné pracovní nabídky. Jim tak nezbývá nic jiného, než to dělat.

Ekologie naoko

A ten druhý aspekt, tedy dopad „rychlé módy“ na životní prostředí?
Oblečení se často dopravuje přes celou zeměkouli, někde se vyrábí a barví látka, jinde se šije, na další místo se oblečení distribuuje. Už jen ta logistika a doprava je šílená, znečišťuje planetu. Další problém jsou materiály a jejich zpracování, například barvení nebo pískování, to jsou velmi náročné chemické procesy. Spotřebuje se při nich proto velké množství vody a chemikálií.

A protože se to děje v rozvojových zemích, kde často neexistuje nějaké technologické řešení, jak to třeba odfiltrovat, pouští se to do běžné vody. Je tam i ekologicky náročné zavlažování bavlny, výroba například polyesteru spotřebovává obrovské množství fosilních paliv… Je toho hodně.

Byli jsme zvyklí touhle dobou na horách lyžovat, ne se bát lesních požárů, říká rakouský vědec Vacik

Číst článek

Některé řetězce mají takzvanou „udržitelnou kolekci“, kdy si místo trička za 150 korun může zákazník koupit tričko za 300 korun, které by mělo být vyrobeno s ohledem na planetu. Je tohle cesta?
To je takzvaný greenwashing, kdy se řetězce tváří, že se o enviromentální dopady svého byznysu starají. Ve skutečnosti je to ale absolutně mizivé procento jejich produkce, za které se schovávají. V zákaznících to probouzí dojem, že dělají něco pro planetu, že to řeší.

Byznys řetězců s oblečením stojí na tom, že produkují a prodávají obrovské množství oblečení. Dá se byznys takových rozměrů vůbec dělat udržitelně?
Změnit se dá komunikace se zákazníkem. Je jasné, že nemůžou najednou propustit velké množství zaměstnanců a začít šít míň oblečení. Když každých pár měsíců vychrlí novou nepříliš kvalitní kolekci napodobující aktuální trendy, podporují zákazníky v neustálém nakupování.

Když se malá značka snaží fungovat udržitelně, má to malý dopad. Řetězce mohou svojí komunikací oslovit masy lidí. Mohou jim vysvětlit, že si nemusí každý týden kupovat nové tričko. V tuto chvíli by ale šli proti svému principu. Jsem ale přesvědčená o tom, že ten řetězec, který by své zákazníky v tomto upřímně oslovil, ukázal, že kvalita je víc než kvantita, by byl v budoucnu o krok napřed, měl by náskok před ostatními řetězci.

Z druhé ruky a lokálně

O dopadech fast fashion se mluví už dlouho, přesto například do Evropy míří 60 procent bangladéšské produkce oblečení. Co o nás říká, že to oblečení stále kupujeme?
Říká to o nás, že jsme nenasytní a nevážíme si zdrojů. A je z toho cítit jistá lhostejnost, že lidé přemýšlí způsobem „po nás potopa”.

A není starost o kvalitu a uhlíkovou stopu oblečení záležitost jistého privilegia? Není pochopitelné, že například lidé s nižšími příjmy chtějí prostě jen hezké a levné oblečení?
Chápu, o čem mluvíte. Určitě je jisté privilegium, moct takto přemýšlet. I v různých komentářích a diskuzích jsem si všimla argumentu, že ne každý má peníze na kvalitní a opravdu značkové oblečení, na udržitelnou módu. To si ale nemyslím, protože levné a kvalitní oblečení si může každý koupit v secondhandech. Tam je oblečení spousta, navíc tam jde poznat kvalitu, protože když je z druhé ruky a stále v dobrém stavu, tak vydrží nejspíš ještě spoustu let. Secondhandy jsou navíc na každém malém městě.

‚Vedro v Arktidě.‘ Rok 2020 byl dosud nejteplejší v Evropě i ve světě, vysoké teploty naměřilo i Česko

Číst článek

To, že je nakupování v řetězcích levnější, je klam. Když si koupíte levné a nekvalitní oblečení a následujete aktuální trendy, máte nakonec větší spotřebu, musíte si toho nakonec koupit o dost víc. A chudší vrstvy obyvatel nakonec utratí v řetězcích víc, než kdyby si koupili kvalitnější oblečení, které jim vydrží déle. V tomto systému tak chudnou ti nejchudší.

Tady je důležitý ten známý argument, že peníze jsou v tomto případě naše volební lístky. Když jdete do řetězce a necháte tam peníze, volíte toto řešení. Když svoje peníze dáte někomu z okolí, malé značce nebo sousedce, která šije, a je ráda za každou korunu, dokáže to i ve vás vykouzlit pocit štěstí.

A jaká je tedy alternativa? Co by se dalo dělat lépe?
Pokud to jde, nakupovat z druhé ruky nebo lokálně, jako s jídlem. Když už do řetězce jdeme, protože třeba nemáme jinou možnost, nosit ten kousek oblečení do roztrhání. A přemýšlet nad tím, co se děje s oblečením, které se nepoužije a vyhodí. Na skládky takhle každý rok míří asi 92 milionů tun oblečení. A to tam prostě leží, protože je často z umělých vláken, které se jen tak nerozloží.

Vít Svoboda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme