Je 200 let zaostalá a unavená. Nejen to hlásal velmi oblíbený kardinál Martini, který se nikdy nebál církev kritizovat. Přicházel s pokrokovými návrhy, jak církev reformovat, ozdravit a přiblížit veřejnosti. Jeho názory byly lidem opravdu blízké. Svědčí o tom i fakt, že sobotní vydání deníku Corriere della Sera, který uveřejnil posmrtný rozhovor s Martinim, okamžitě zmizel z trafik.

16:41 3. září 2012 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Církev by měla uznat své chyby, umožnit ženám vstup do svých řad a otevřít dialog na palčivá témata moderní doby, jako je plánované rodičovství a antikoncepce. Nezavrhovat nové formy rodiny, tedy druhá manželství a rozpadlé svazky.

Slyšet tato slova z úst vysokého představitele římskokatolické církve není vůbec obvyklé. Kardinál Martini je ale nevyslovil až na smrtelném loži, aby se pak stala jedním z nejdiskutovanějších evropských témat tohoto víkendu. Neúnavným kritikem církve byl celý svůj život. Proti proudu šel odhodlaně a sám i v době pontifikátu velmi konzervativního papeže Jana Pavla II.

„Byl to úžasný člověk. Když jste se na něj podívali, vnímali jste v jeho pohledu sílu i něhu zároveň. Autoritu i sympatie. Vyvolával v člověku pocit klidu, víry a naděje. Ani papeži na mne takto nepůsobili. On to měl přirozeně v sobě,“ vzpomíná na osobní setkání s Martinim Guglielmo Nardocci, který byl přes 20 let politickým komentátorem nejčtenějšího italského týdeníku Famiglia Cristiana.

Pro Martiniho požehnání si dojel v roce 2003 až do Jeruzaléma, kam se Martini uchýlil ke studiu biblických textů.

Martiniho přirozenou autoritu potvrdila svým gestem i teroristická organizace Rudé brigády, která se po krvavých letech olova nevzdala státu, ale zbraně složila na milánském arcibiskupství do rukou právě Martinimu.

„Chodili za ním i vysocí politici, jak zahraniční, tak italští. Nebudu uvádět jména, ale mohu říci, že jeden z italských komunistických lídrů mě požádal o zprostředkování soukromé schůzky s Martinim. Po jejich setkání mi řekl: ‚Nepoznal jsem jen nádherného člověka. On má ještě něco navíc.‘“

Dialog mezi křesťanstvím a židovstvím

Ještě jako milánský arcibiskup otevřel Martini spolu s milánským rabínem Larasem dialog mezi křesťanstvím a židovstvím, který se stal pro zbytek světa příkladem možné a přínosné konfrontace mezi různými vírami. Martini židovskou tradici dokázal použít jako inspiraci vskutku nezvykle.

„Mohlo by se zdát, že Martiniho slovník byl vzletný a komplikovaný. Opak je ale pravdou. Byl tak jednoduché mu naslouchat. Rozumělo mu tříleté dítě i devadesátiletý stařec, intelektuál i dělník, protože k vysvětlování složitých věcí používal rabínské pohádky.“

O Martinim se vždy mluvilo jako o ideálním nástupci Jana Pavla II. na papežském stolci. Své kandidatury se ale kvůli pokročilé Parkinsonově nemoci sám vzdal. Svá posledními slova adresoval církvi, která se ve vývoji zasekla podle jeho slev před 200 lety. Vzkázal jí: „Proberte se a nemějte strach ze změn.“

Eva Presová, Lucie Chvojková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít