Rok po řádění tajfunu Haiyan vzpomínají Filipínci na oběti katastrofy
Filipínci si rok po řádění tajfunu Haiyan připomínají oběti ničivé přírodní katastrofy, při němž zahynulo asi 8 tisíc lidí a miliony obyvatel zasažených oblastí přišly o střechu nad hlavou nebo musely opustit své domovy. Mezi nejvíc zasaženými bylo město Tacloban.
„Tajfun mi zabil nestaršího syna, bylo mu teprve třináct let. Přišla jsem také o matku a další dva členy rodiny,“ vzpomíná osmatřicetiletá Jacqueline.
Dnes tak spolu s dalšími obyvateli Taclobanu zamíří k jednomu z hromadných hrobů, ve kterém byly pohřbeny tisíce obětí.
Skupinka mužů zatlouká na jednom z takových hromadných hrobů do země bíle natřené dřevěné kříže. Údery se mísí s povely jednoho z dělníků, který kontroluje, zda stojí rovně a přesně v řadě za sebou.
Jak si Filipínci připomínají rok po řádění tajfunu Haiyan, zjišťoval v Taclobanu zvláštní zpravodaj Robert Mikoláš
A zatímco dělníci dokončují další řadu, už stojící kříže se rychle plní jmény těch, co řádění tajfunu Haiyan, který Filipínci nazývají Yolanda, nepřežili.
U jednoho z nich se modlí matka zabitého syna, kterému bylo pouhých devět let. Její manžel jen smutně rozhodí rukama a tiše řekne: “Naše dítě“. Pak zapálí svíčku a postaví jí vedle fotky malého kluka.
O kousek dál je na pěti křížích napsané jediné příjmení - Abolencia. A jména - Judy, Noel, Ester, Brillo a Brilla. Celá rodina. Kouř ze svíček se tu mísí se slunečními paprsky a pláčem:
„Moje holčička byla s otcem, když tajfun udeřil. Držel jí v náručí, najednou ho ale do krku udeřil spadlý kabel, proto se ho snažil odstrčit. V tu chvíli se ale přiřítily tři vlny za sebou a moře nám jí odneslo pryč,“ vzpomíná na tragické okamžiky paní Celis, babička teprve tříleté Janel Joice a slzy jí zalévají tvář:
„My ostatní jsme se tehdy drželi střechy domu, ten se ale zřítil a my spadli do vody. Starší bratr Janel Joice se snažil zachránit matku, volal, ať se ho drží. Odpověděla mu, že to zvládne, aby zachránil sám sebe. Nakonec to většina z nás zvládla, kromě prarodičů a mé vnučky, jediné dívky v naší rodině,“ dodává.
Nikdy se prý se ztrátou své milované nevyrovná. Navíc prý ani neví, kde skutečně odpočívá:
„Tihle lidé, co nyní zatloukají kříže, zároveň pohřbívali oběti do tohohle hromadného hrobu. A jednotlivé oběti identifikovali podle DNA. Jediné, co tedy víme, je, že se její tělo nachází někde tady, spolu s dalšími dvěma tisícovkami mrtvých.“
Samotné město Tacloban už prakticky povstalo z mrtvých, přesto tisíce rodin stále přežívají v nebezpečných zónách a v provizorních přístřešcích. Z 14.500 domů, které pro ně měly být postaveny, se zatím podařilo dokončit zhruba sto. Starosta ale věří, že do roku 2017 už budou stát všechny.
Zvětšit mapu
