Rusko 20 let po rozpadu Sovětského svazu
Kartografové, geografové a demografové – ti všichni měli přesně před dvaceti lety plné ruce práce. Schylovalo se totiž k největší geopolitické změně konce století: rozpadu Sovětského svazu. Namísto jednolitého rudého bloku se na mapě objevilo 15 nástupnických republik, které se v dalších letech vydaly svou vlastní cestou.
Jedny dovedla do Evropské unie, jiné až ke středoasijským autoritářským despociím. Kam došla od roku 1991 Ruská federace? Jak se její obyvatelé dívají na dvě dekády života „bez Svazu“ a na změny, které jim uplynulá léta přinesla? A co si myslí o tom, kam Rusko směřuje v současnosti.
Podchod pod Tverskou třídou, jednou z hlavních moskevských tepen, se za posledních 20 let moc nezměnil. Stejné ošlapané schody, stejné tlusté vrstvy sytě modrých olejových barev na stěnách.
Kam se za dvacet let posunulo Rusko? Jak tuto porozpadovou etapu vidí jeho obyvatelé? Dokument Lenky Kabrhelové ke 20. výročí rozpadu SSSR
Repertoár improvizujících hudebníků se ale mění a stejně různorodý je i pohled ruských obyvatel na to, co se s jejich zemí i s nimi samotnými za posledních 20 let dělo.
Pro jedny byl rozpad SSSR největší tragédií 20. století. Pro druhé znamenal začátek svobodného a nezávislého života v novém Rusku. Jiní mají za to, že přesně dvě dekády poté je Rusko v bodě nula a skutečná cesta ke svobodě, demokracii a zodpovědnosti ho teprve čeká.
Jedním z těch, kdo zakusili Rusko v téměř všech jeho možných podobách, která za uplynulá desetiletí vystřídalo, je 86letý Lev Netto.
Veterán 2. světové války prošel v 17 letech frontou a německým zajetím, jen aby ho o pár let později vystřídaly nejtvrdší podmínky sovětského pracovního lágru v severském Norilsku.
Výslechy, mučení, vynucený podpis doznání, práce ve věčně zamrzlé půdě ruského polárního kruhu, tvrdé následky za účast v povstání vězňů. Osm let pracovního tábora ho nezlomilo na těle ani na duchu, na celý život mu ale vtisklo touhu žít ve svobodě a demokracii.
„Jak se cítím 20 let po rozpadu Sovětského svazu? Vzpomínám na rok 1991. Když jsem se tehdy 19. srpna dozvěděl o pokusu o puč, který měl zastavit Gorbačovovu liberalizaci a perestrojku, okamžitě jsem si pro sebe vyhodnotil situaci: Chci být s těmi lidmi, kteří vyšli k Bílému domu otevřeně vyjádřit nesouhlas a říct své NE komunistickému režimu!“ vzpomíná Lev Netto.
„Strávil jsem na barikádě celé tři dny, připravený k útoku. Pak se situace uklidnila, tak jsem šel domů a práci na budování nového Ruska přenechal mladším,“ usmívá se.
Vzápětí ale zvážní, když dodává, že další vývoj mu přinesl spíš zklamání – zejména skutečnost, že bývalí vězni komunistických lágrů, tedy ti, kdo měli největší zkušenosti s totalitou, se onoho budování v podstatě neúčastnili.
Zlom po Jelcinovi
„V roce 91 to bylo spíš povstání ducha než pravá revoluce. Nepřišly pak žádné konkrétní kroky, které jsem čekal,“ říká 86letý muž.
„Postupně vznikla řada politických stran, všechny začaly mluvit o demokracii a svobodě. Což ale v jejich pojetí znamenalo ‚dělej si, co chceš, říkej si, co chceš‘.“.
„Bylo zjevné, že z toho nic pozitivního vzejít nemůže. Tak proběhlo v podstatě celých těch 20 let,“ říká Lev Netto, který hlavní problém spatřuje především v tom, že se Rusko nikdy nevyrovnalo se svou vlastní minulostí.
„V naší historii je spousta strašných kapitol, o kterých se v podstatě nikdy nemluvilo. Za Jelcina historikové pracovali aspoň v některých archivech, snažili se rozkrýt nejhorší roky komunistického režimu.“
„Potom co přišel k moci Putin, se ale archívy postupně začaly uzavírat. Všichni, kdo chápali, co se děje, věděli, že čekat velké přeměny po roce 1991 nemá smysl.“
„Z demokracie se stalo cosi umělého, nejasný pojem s prázdným obsahem, kterému se dávají různé přívlastky – národní demokracie, suverénní demokracie. Původní význam se ztratil a lidem odcizil,“ soudí 86letý Lev Netto, který ale – jak tvrdí – neztrácí naději, že se lidé budou chtít o své minulosti časem dozvědět víc a tím pádem se i pohnout kupředu.
SSSR – stabilita a řád
Pohled jednotlivých skupin obyvatel na sovětská léta se ale zásadně liší. Zatímco pro Lva Netta a mnoho dalších, kteří prošli byť jen setinou jeho útrap, to byla doba nesvobody a teroru, jiní na sovětskou minulost vzpomínají jako na jediné období, kdy cítili jistotu, stabilitu a řád.
„Víc než 50 let jsem byl členem strany. I teď jsem volil komunisty. Sovětská vláda mi všechno poskytla bezplatně, vzdělání, zdravotní péči i byt, o který nás za současné vlády připravili,“ hodnotí 73letý Nikolaj Sergejev.
„Roky jsem poctivě pracoval, snažil se, aby moje země byla lepší. Teď ale mám pocit, že to všechno bylo zbytečné,“ vrtí hlavou Sergejev, který odpracoval čtyři desítky let v jedné ze sovětských zbrojovek.
Rozpadu Sovětského svazu lituje i 46letý majitel ázerbajdžánské restaurace Ali Mohbalajev – ne kvůli ideologii, ale tomu, jak se změnila společnost:
„Nejde o ztrátu velké země, impéria. Ale o to, jací byli lidé. Měli tehdy jiné hodnoty, chovali se k sobě jinak, byli přátelštější, věřili, že má smysl učit se a pracovat a žít pro další den.“
„To se dnes neděje.Ale je to samozřejmě jen můj osobní názor, chápu, že někomu jinému se tehdy život vůbec líbit nemusel,“ vysvětluje Ali.
(N)ostalgie a idealizování
Podobně podvedených si připadá i mnoho dalších ruských obyvatel – a ne nutně jenom z řad starší generace, která sovětskému režimu věnovala celý svůj produktivní život.
20letý student Maxim je přesvědčen o tom, že rozpad SSSR byl chybou. Kdyby impérium existovalo dál, mohlo se podle Maxima žít lépe i dnes.
„Myslím, že by bylo pro všechny lepší, kdyby Rusko bylo dál konkurencí hlavním světovým mocnostem – Spojeným státům a Evropské unii. S ruskými nerostnými zdroji, ukrajinským průmyslem a běloruským zemědělstvím bychom měli všechny šance na úspěch a mohli být ekonomickou velmocí,“ soudí budoucí novinář z Moskevské státní univerzity.
„Rozpadu Sovětského svazu lituje víc než polovina ruských obyvatel, zvlášť těch, kteří tu dobu zažili. Až na výjimky jsou si ale lidé vědomi toho, že cesta zpět už není možná,“ objasňuje sociolog Lev Gudkov, ředitel renomovaného analytického centra Levada.
„Podle našich průzkumů má nostalgie po Sovětském svazu idealistický charakter, což souvisí se dvěma momenty. Za prvé - mnozí už zapomněli, jak to za sovětských dob opravdu vypadalo, že nízké ceny doprovázely obrovské fronty, nedostatek zboží atd.“
„Za druhé – idealizování sovětské reality je pro řadu lidí jedinou možností, jak otevřeně vyjádřit nespokojenost se současným stavem Ruska a jeho vládou. Mnozí mají pocit, že před nimi není žádná budoucnost, proto se upínají k minulosti,“ vysvětluje Lev Gudkov.
Shoduje se tak s veteránem Lvem Nettem – bez soustavného vzdělávání a otevřených debat o minulosti se její obraz rychle vytrácí a nahrazuje ho nereálná idyla.
„Historické povědomí je velmi amorfní věc, může nabírat různé podoby. A bez ustavičné práce se v obecné paměti nic neudrží. Lidé rychle zapomínají, že konec 80. let byl dobou naprosté stagnace, nedostatku a beznaděje,“ vyjmenovává sociolog Lev Gudkov.
„K tomu přidejte démonizaci lídrů perestrojky, jejímž prostřednictvím současný establishment legitimizuje a potvrzuje své vlastní vládnutí. Lidé jsou utvrzováni v tom, že 90. léta byla těžké období, plné chaosu, nestability a zmaru.“
„Všemožně se podporují teorie o spiknutí proti SSSR, které mělo vést k jeho rozpadu. Reálné příčiny zhroucení komunistického impéria jdou stranou,“ dodává sociolog Lev Gudkov.
Počátky 90. let
Mezi těmi, kdo hned od srpna roku 1991 zblízka pozorovali změny ruské společnosti, byla i Marie Lipmanová. Tehdejší překladatelka listu Washington Post je dnes přední analytičkou moskevského Carnegie Centra.
„Rozpad Sovětského svazu vyvolal mezi lidmi bezradnost a zmatek. Nadšení z toho, že se podařilo dosáhnout změn, dlouho nevydrželo. Lidé na ně nebyli připraveni,“ podotýká Marie Lipmanová, podle níž rozpad Sovětského svazu znamenal pro mnoho obyvatel dnešního Ruska trauma.
„Zatímco bývalé sovětské země získaly konečně nezávislost, Rusko přišlo s rozpadem Sovětského svazu o status. Důležité je také to, že na rozdíl od Polska, České republiky, ale i Pobaltí, tady přišly snahy o demokratizaci seshora.“
„Perestrojku a svobodu veřejnost vzala jako dárek, kterého ale tím pádem nebylo tak těžké se ve složitých 90. letech vzdát. Lidé neměli pocit, že demokracie je něco, co si vydobyli sami,“ nabízí analytička Lipmanová vysvětlení, proč po svobodném nádechu na začátku 90. let ruská společnost postupem času souhlasila s opětovným sešněrováním pravidel, které zesílilo po roce 2000 a nástupu Vladimira Putina do Kremlu.
Zrod ruské demokracie sledoval v 90. letech zblízka také ekonom a akademik Alexej Gumilevskij – byť z jiné strany než Marie Lipmanová. Dnes úspěšný manažer soukromé firmy tehdy pracoval na vysoké pozici na ministerstvu vnějších ekonomických vztahů.
„Popravdě řečeno, nemůžu říct, že bych v 90. letech cítil až tolik svobody. Ano, vedlo se o ní hodně řečí, ale problém byl v tom, že si ji mnozí vysvětlovali jako naprostou anarchii,ů vysvětluje Alexej Gumilevskij.
„A tak přece také nejde fungovat. Každý stát se musí pohybovat v nějakém právním rámci. Po desítkách let útlaku se v Rusku v 90. letech najednou všechno naráz uvolnilo.“
Anarchie a chaos
„Výrazy svoboda a demokracie a všechny hodnoty, které jsou s nimi spojeny, nahradily anarchie až chaos,“ připomíná Alexej Gumilevskij především realitu mnohých ruských regionů, ve kterých bylo podle jeho názoru částečné přitažení uzdy na místě.
„S ruskými regiony jsem ve své pozici tehdy hodně pracoval. A mnohdy jsme se nestačili divit, jak se nově nabytou svobodu snažili využívat. Regionální představitelé se často chovali jako zástupci úplně samostatných států, chtěli s moskevskou vládou uzavírat mezinárodní smlouvy!“
„Dnes už jsou to všeobecně známé historky, ale tehdy nás to šokovalo.V té euforii svobody regiony opravdu propadaly naprosté anarchii.“
„Svým způsobem naprosto chápu, že je bylo potřeba do jisté míry přimět k disciplíně, aby země vůbec mohla fungovat,“ nabízí manažer Alexej Gumilevskij další úhel pohledu, z něhož je možné se dívat na uplynulá léta.
Především na dekádu Vladimira Putina, jehož vláda v rámci budování tzv. suverénní demokracie oklestila část politických a občanských svobod.
Mezi nimi například právě i volby regionálních gubernátorů.
Rusko za tu dobu ale ekonomicky výrazně poskočilo kupředu, především díky výnosům z prodeje ropy a plynu.
Autoritářský stát
A většina společnosti, spokojena s tím, že si materiálně polepšila a po chaotických 90. letech žije ve stabilnějších podmínkách, takové uspořádání – a muže v jeho čele – podporuje.
S otázkou, v jakém je Rusko 20 let po rozpadu Sovětského svazu stavu a jak se za klíčovou událostí společnost ohlíží, se vypravuji do sídla lidskoprávní organizace Memoriál, za historikem a disidentem Arsenijem Roginským.
I on je přesvědčen o tom, že v 90. letech došlo k řadě chyb, kterých se podle něj ale dopustila i sama demokraticky smýšlející část ruské společnosti:
„V roce 1993 jsme souhlasili s ústavou, ve které jsou základy budoucího, tedy dnešního autoritářského režimu – a která příliš mnoho moci koncentruje v rukou prezidenta a málo parlamentu.“
„V roce 1996 jsme se tak báli návratu komunistů, že jsme připustili zvolení prezidenta Jelcina, přestože ho podle kritiků provázely manipulace,“ říká předseda Memoriálu Arsenij Roginskij a dodává:
„A také jsme nedokázali zabránit nespravedlivé čečenské válce a pohromě, které v důsledku přinesla celému Rusku.“
Pozdní probuzení
„Probrali jsme se až po roce 2000, ale to už bylo pozdě. Novému establishmentu pomohl osud v podobě vysokých cen ropy a plynu,“ vysvětluje Roginskij.
„Najednou bylo na výplaty a důchody, což v 90. letech neexistovalo. A většina lidí vládu podporovala, přestože jim od samého začátku ořezávala občanská a politická práva a svobody,“ říká Arsenij Roginskij, podle něhož jsou lidé stylem vlády Vladimira Putina po letech zjevně unavení.
Kam protestní nálady povedou, to podle něj ale zatím není jasné:
„Obrovskou roli hraje stále historie a to, jak se k ní vztahujeme. V 90. letech se neodehrála široká diskuse o minulosti. Sovětský režim nikdy ani nebyl adekvátně právně posouzen, se všemi důsledky, které by takový krok měl.“
„Po roce 2000 Vladimir Putin postavil strategii národní jednoty na myšlence, že Rusko je dědicem toho nejlepšího z carských dob a také Sovětského svazu – oslavujeme megastavby 30. let, atomovou bombu, dobývání vesmíru a vítězství v 2. světové válce – to je ostatně jediná událost v historii, ohledně které se ruská společnost stoprocentně shodne,“ říká historik a disident.
Jenomže – zatímco na pozitivní momenty společnost vzpomíná ráda, bolestné a ostudné kapitoly historie se podle Arsenije Roginského pomalu sunou do kolektivního zapomnění:
„Vzpomínky na léta stalinského teroru, kdy sovětský režim likvidoval vlastní národ, vzpomínky na strasti, které Sovětský svaz způsobil jiným zemím – to všechno je vytěsněno kamsi na okraj společenského povědomí.“
„Za poslední léta se nám tu složil obrázek slavné historie s pár tragickými kapitolami, které jakoby se odehrály náhodou, jakoby se přes zemi přehnal uragán nebo morová rána.“
„Lidé sice s oběťmi režimu soucítí, ale absolutně nemají ponětí o tom, kdo je za všechny ty hrůzy zodpovědný,“ varuje Arsenij Roginskij, podle něhož skutečnost, že si Rusko takříkajíc „neodpracovalo“ svůj historický dluh, vede v konečném efektu k jedinému – země se z minulých chyb nedokáže poučit.
Dochází trpělivost
„20 let po rozpadu totalitní komunistické moci tu máme zvláštní režim, který imituje demokracii. Existuje volený parlament, který je ale ve skutečnosti institucí na razítkování zákonů, co přijdou z Kremlu,“ historik a disident Roginskij.
„Máme formálně nezávislé soudy, které jsou ale skutečně nezávislé jen tam, kde nemá zájem státní moc. Gubernátory v regionech nemůžeme volit, jsou jmenovaní.“
„Média jsou sice formálně nezávislá, ale o obsahu rozhoduje Kreml nebo majitelé, kteří jsou na Kremlu závislí. Máme tu svobodu slova, ale v mediálním prostoru není místo, kde ji využívat,“ vypočítává Arsenij Roginskij a pokračuje:
„Sečteno a podtrženo: dělba moci neexistuje, vláda je soustředěna v rukou hlavy státu. Jak se ale vyjasnilo, ani to není tak úplně pravda.“
„Moc drží jedna konkrétní osoba, a to dokonce i ve chvíli, kdy prezidentský post nezastává. 20 let poté tu máme autoritářský režim, který se kryje fasádou demokratických institucí.“
Řadě ruských obyvatel ale s takovým rozložením sil začíná docházet trpělivost.
Ruský premiér Vladimir Putin je sice dál nejpopulárnějším politikem, v posledních týdnech jeho neotřesitelná pozice v žebříčcích sociologů ale dostala několik zásahů.
Online revoluce
Jak zpívá populární ruský rapper Noize MC, který je v čele novodobé generace hudebníků, jež neváhá upozorňovat na sociální i politické problémy, mnohé se mění díky internetu.
V něm, jak Noizer MC rappuje, mění probouzející se veřejnost historii prostřednictvím postů v sociálních sítích.
„Virtuální online revoluce“ se k údivu Kremlu – i mnohých pozorovatelů – přetavila v reálné off line protesty.
Roky akademických debat o apatii rodící se ruské střední třídy vzaly za své počátkem prosince. S parlamentními volbami.
Jejich výsledky zaktivizovaly významné procento těch, kdo smartphony, iPady a další technické vymoženosti využívali dosud hlavně ke sdílení zážitků z trendy barů rašících v Moskvě jak houby po dešti.
Největší protivládní protesty
Ruské hlavní město zažilo největší protivládní protesty za posledních 20 let. A vůbec poprvé za poslední dekádu se ke Kremlu nesly z úst tolika lidí najednou slogany: „Rusko bez Putina“, „Chceme nové čestné volby“, pryč se „Stranou podvodníků a zlodějů!“
Proti volebním manipulacím a podvodům, ze kterých ruská opozice i část dosud apolitické veřejnosti viní vládní stranu premiéra Putina Jednotné Rusko, vyšly protestovat desetitisíce lidí.
Čím to, že se tradičně netečné, vzdělané a ekonomicky soběstačné městské obyvatelstvo aktivizovalo?
Podle komentátora Konstantina von Eggerta se sešlo několik okolností najednou:
„Rozvoj internetu v Rusku. Ekonomická krize, která mnoho lidí přiměla zamyslet se nad tím, nakolik je stabilní systém ekonomického rozvoje prosazovaný Vladimirem Putinem.“
„A také morální dospívání generace dnešních třicátníků, kteří nakonec přemýšlejí i o něčem jiném, než co nového si koupí nebo kam pojedou na dovolenou.“
„A ještě jeden faktor podle mne sehrál roli: Když 24. září prezident Medvěděv ohlásil, že se nechystá znovu usilovat o post hlavy státu a ruským prezidentem se s největší pravděpodobností znovu stane Vladimir Putin, vyvolalo to krajně negativní reakci veřejnosti. Ta měla pocit, že se jim vládní tandem vysmívá do očí a pošlapává její důstojnost,“ vysvětluje von Eggert.
Nejde ale jen o krátkodobé vzplanutí vášní, na které se do březnových prezidentských voleb zapomene?
Politizace veřejnosti
Nebo pouhý náznak premiéru Putinovi, dosud nejpopulárnějšímu muži ruské politiky, pro něhož jsou mnozí rozhodnuti hlasovat, že je třeba zvolna začít věci měnit?
„V tuhle chvíli existuje několik různých faktorů, které budou dál přispívat k politizaci ruské veřejnosti. A pokud už jednou podobný proces začne, většinou nekončí druhý den,“ říká komentátor Konstantin von Eggert.
„Myslím, že vstupujeme do epochy, ve které Rusko potká série politických krizí.“
„Jak dopadnou, to je v tuto chvíli těžké odhadnout. S jistotou ale můžeme říct jedno, do ruského veřejného života se po letech vrací politika, a to ne jen na chvíli,“ odhaduje von Eggert a pokračuje:
„Podle mne je symbolické, že právě v měsíc, kdy si připomínáme dvacetileté výročí od rozpadu Sovětského svazu, vzniká na postsovětských základech Nové Rusko.“
Mládí vpřed
Stejně jako za Gorbačovovy perestrojky vyzýval Viktor Coj se skupinou Kino mladou generaci, aby žádala změny – i dnes, víc než 20 let poté, to jsou především mladí lidé, kteří stojí v čele protestně naladěné skupiny obyvatel.
Jaké by ale jejich Nové Rusko mělo být? Dokáží se notoricky rozrůzněné skupiny shodnout na tom, jak by jejich země měla vypadat? A nestojí nakonec většina o vládu silné ruky?
„Lidé velmi dobře rozumějí obsahu pojmu spravedlnost. Ale svoboda a demokracie – to zatím stále nejsou hodnoty, které by všichni chápali a sdíleli. Je to otázka dlouhého procesu, který už ale je v pohybu,“ odhaduje historik a předseda hnutí Memorial Arsenij Roginskij.
„Občanské organizace, intelektuálové, univerzitní profesoři – ti všichni chápou, že pouze když tyto hodnoty zvítězí, vydá se Rusko na správnou cestu.“
„Jenže k tomu je potřeba řada politických reforem, které pro establishment nejsou výhodné. Státní moc léta pracovala na likvidaci politické konkurence a teď ji má znovu zavést?“
„A jak to udělá? Odpověď zatím nikdo nezná. Zárukou změn je ale podle mne mladá generace, která cítí, že se režim přežil a neodpovídá požadavkům dnešní doby,“ Soudí předseda hnutí Memorial Arsenij Roginskij.
Naději podle svých slov vkládá do internetu jako alternativního zdroje informací pro rodící se vrstvu mladých uvědomělých občanů.
Na správné cestě
Ruské elity pak podle něj může rozpohybovat provázání ruské ekonomiky se západem.
V mladou generaci coby lídra změn věří i energický Lev Netto, který se ve svých 86 letech účastní všech povolebních protestních mítinků:
„Věřím tomu, že lidé chtějí něco změnit. Musím věřit, víra je celý můj život. Moje jistota ale vyplývá i z toho, že cítím, že lidé se chtějí dozvědět víc o světě kolem sebe.“
„O tom, kdo jim vládne a jakými prostředky to dělá. Vybudovat občanskou společnost, to není otázka jednoho dne.“
„Já sám se toho pravděpodobně nedočkám a počkají si možná i další generace. Ale věřím, že ty nejmladší, anebo aspoň jejich děti, už v takovém světě žít budou,“ Říká 86letý Lev Alexandrovič Netto, podle něhož přesně 20 let po rozpadu Sovětského svazu ruská společnost prochází dalším bodem zvratu, ze kterého už nevede cesta zpět.
Mnohým uším to může nahánět strach. Tím spíš, že ruská společnost není jednolitá, pod povrchem dřímá mnoho proudů a směrů a hlavně - mnoho starých nezahojených ran, které se jen málokomu chce otevírat.
Lev Netto, jenž byl mezi těmi, kdo je pocítili na vlastní kůži, ale optimistou. Podle svých slov věří, že tentokrát se Rusko vydává po správné cestě.
